Blog: Život je těžký

arsiv

Domů Category : Blog

Exemple

Blog: Život je těžký

Kniha Nevyšlapanou cestou od M. Scott Pecka začíná zajímavou větou: „Život je těžký.“ Prostá věta obsahující poměrně jasnou informaci. To, co je na ní podle mého brilantní, vystihují 2 věty hned v dalším odstavci: „Většina lidí tak docela nechápe, že život je těžký. Místo toho skoro pořád naříkají, ať už nahlas nebo v skrytu duše, jak obrovské jsou jejich problémy, starosti a obtíže – jako kdyby byl život obvykle snadný a jako by se to automaticky předpokládalo.“ Musím se přiznat, že jsem si dlouho myslel a někdy si stále ještě myslím, že život je snadný a vlastně má být snadný. Když narazím na obtíže, tak se vztekám a říkám si: „Proč se to muselo stát zrovna mě?“ Jenže pokud žijeme pravdivě a zodpovědně, život je prostě těžký. Čelíme spoustě problémů, musíme se s mnoha věcmi vypořádat a málokdo to vše dokáže snadno. Když však přijmeme, že život je ve své podstatě těžký, většinou máme mnohem realističtější očekávání a lépe se s tím vším vyrovnáváme.

Velmi dobře jsem si to uvědomil překvapivě na počítačové hře. V jednom příběhovém videu jedna z hlavních postav objasňuje, proč se vzdala svých nadpřirozených schopností, i svého postavení a rozhodla se pomáhat lidem – shrnuje to do věty: „protože lidskost je jedinou nadějí pro tento svět.“ Na první pohled to zní poněkud nelogicky. Ale když si uvědomíme, co je touto lidskostí myšleno, pak to dává smysl. Když je tím míněno sebeobětování, schopnost být naplno člověkem, tedy přijmout své dobré, ale i špatné stránky, pokud je tím míněno proniknout až na dřeň lidské zkušenosti a postavit se čelem tomu, co tam najdu, dochází mi, jak moc je ten citát z počítačové hry pravdivý. Lidé, kteří mě inspirují, to jsou lidé, které bych chtěl následovat – ti, kteří prošli údolím těžkostí a dokázali ho překonat, poznali sami sebe a nepotřebují si na nic hrát. Jsou opravdoví, jsou lidští.

Život je těžký a to pro všechny. Věřím, že se životem dá projít s čistým štítem. To neznamená neudělat chybu, být dokonalý – naopak to znamená zůstat opravdový, zůstat lidský, uvědomit si, že jsem jenom člověk. A také si uvědomit, že je někdo nade mnou… A že ten někdo může být tím Přítelem, který mě vede k lepšímu pochopení, kdo jsem a co se ode mě očekává, a který ve mně buduje lidskost… vzácnou vlastnost pokory, která přijímá, že život je těžký, nevyhýbá se tomu, ale naopak se k tomu staví čelem. Takovým člověkem bych chtěl být.

Marek J.

Převzato z https://zasvetlemcb.blogspot.com/

Číst více →
Exemple

Ač jsem patřila na základní škole mezi výborně prospívající žáky, objevily se v mých školních letech situace a průšvihy, které se rozhodně nehodily pro spořádanou, tichou a dobře vychovanou dívenku, za kterou mě všichni na první pohled měli. Občas se ve mně probudil malý uličnický čertík, který se výborně hodil do klučičí party třídních grázlíků.

Když si prolistuju své staré žákovské knížky, vidím smajlíky, jedničky a pochvaly. Ale vidím také řádky, které jsou psány neoblíbenou červenou propiskou a které už tak hezké nejsou. Jedna poznámka střídá druhou a nad obsahem poznámek se dá opravdu jen nevěřícně kroutit hlavou.
O jednu příhodu, kterou doma pokládáme asi za moji největší blbinu, bych se s vámi ráda podělila. Třeba to někoho aspoň trochu pobaví a přivede na jiné myšlenky, což není v tomhle období vůbec na škodu.🙂

Byla jsem tehdy v 6. ročníku – takže už celkem velká holka, která by měla přemýšlet a domýšlet důsledky svého chování. Nebudu zabíhat do podrobností, proč mi najednou přilítly špatné známky, ale stalo se. V žákovské byly pod sebou dvě čtyřky z fyziky, jedna trojka z matiky a zakončila to poznámka z přírodopisu – za úmrtí žížaly (o tom třeba někdy příště 😃).

Moje mamka byla naštěstí důvěřivá a nepotřebovala vidět každý týden žákovskou. Věřila, že se nic neděje, když jsem se sama o ničem nezmínila. Třídní také netrvala na pravidelných podpisech rodičů, protože jsem měla vždy hezké známky. Až na tohle jedno období. Nechtělo se mi doma říkat o špatných známkách ani o poznámce, a tak jsem si řekla, že to říkat nebudu. Dokud třídní nebude chtít vidět podpis, můžu být v klidu. Uplynulo několik týdnů, popsalo se několik dalších řádků v žákovské, známky se vrátily do normálu a konečně jsem mohla otočit na další stránku, takže červené řádky nebyly tolik na očích. Ale klid mi nevydržel moc dlouho. Třídní si všimla, že nemám podepsané už 3 stránky známek a po víkendu chtěla vidět podpis.

Byla jsem naštvaná a mrzutá, čekal mě „povedený“ víkend. V pátek večer jsem to chtěla mít za sebou. Několik minut odhodlávání a přešlapování před dveřmi obýváku, vymýšlení vět, jak to všechno říct, aby to nebylo tak zlý a aby to nevypadalo jako má vina, dopadlo asi nějak takhle: „No co, řeknu to až zítra večer, přece si nebudeme kazit pátek.“
Sobota večer: „Ach jo, nechci kazit ani dnešní večer, navíc se přece chceme dívat na ten film, na který se tolik těším, tohle by jen všechno zkazilo.“
Neděle ráno: „No, tak teď už fakt musím, průšvihu se nevyhnu…leda že…🤔

Připravila jsem si lepidlo, černý fix a pustila jsem se do práce. Slepila jsem dvě stránky žákovské k sobě, takže červená část škaredých známek a poznámky jako by zmizela. „Omylem“ jsem udělala kaňku na číslo stránky, aby nebylo na první pohled vidět, že čísla stránek nesedí. Několikrát jsem prolistovala žákovskou a pochválila jsem se za tak dobrý nápad. Rodiče uvidí jen samé jedničky…

Sedám si ke stolu naproti mamce, podávám mamce žákovskou a se zatajeným dechem sleduju, jak ji otevírá…

Asi nebude žádné veliké překvapení, že to celé prasklo. Nepomohlo mi hrát hloupou při otázce, proč jsou dvě stránky slepené, ani tvrdit, že se to nějak záhadně slepilo samo. Musím se smát, jak mi tehdy vůbec nedošlo, že s každým dalším dnem tajení si to jen zhoršuju. Kdybych řekla hned, co se děje, nebyl by to u rodičů žádný problém. Ale ne, já jsem radši týdny zatajovala a k tomu, jako třešničku na dortu, jsem vymyslela geniální slepení stránek.

Tehdy jsem to pojmenovat neuměla, ale teď ano. Teď vím, že mě k této hlouposti dohnala neochota přiznat, že jsem se na testy špatně připravila a že si za špatné známky můžu sama. A to mi také zůstalo. Pořád nerada chybuju, nerada se pletu a ještě víc nerada přiznávám, že jsem v něčem chybu udělala, zmýlila se, špatně se rozhodla…

Ale naštěstí už nevymýšlím, jak své chyby a selhání zamaskovat. Sice se mi vlastní chyby pořád těžko přiznávají, ale mám kolem sebe rodinu a přátele, kteří nečekají, že budu dokonalá a kteří jsou ochotni odpustit a po nějaké době se i zasmát mým přešlapům a blbinám.

A co je na tom to nejlepší? Že i kdyby tu kolem mě nebyl nikdo takový…vždy tu bude Někdo, jehož láska je neměřitelná a který je ochotný odpouštět stále znova. Pořád. Bez omezení…

Díky za to ❤️

Karolína H.

Převzato z https://zasvetlemcb.blogspot.com/

Číst více →
Exemple

V posledních dnech hodně přemýšlím o strachu. Hodně lidí má strach. Nejenom o sebe, ale také o své blízké, strach z neznáma, strach z hrozby, kterou osobně neznají. Když budu sám k sobě upřímný, musím si přiznat, že i já mám strach. Ale není to zcela přirozené? Slovy lidové moudrosti – jenom blázen se nebojí.

V současné situaci je normální mít strach, není potřeba se za něj stydět, ale o to důležitější je nenechat se jím ovládnout. Nechci, aby se mi strach stal rouškou, přes kterou dýchám svět kolem sebe. Nechci, aby se strach stal mojí mantrou, která mě domněle chrání, ale ve skutečnosti převezme otěže mého života a já zůstanu jen v jeho vleku. Uvědomuji si totiž, že když nechám strach, aby ovládl můj život, stane se pro mě neprůhledným štítem, přes který neuvidím nic kolem sebe. Ani svoje blízké, ani lidi v mém okolí, utečou mi příležitosti být užitečný, i týdny života, které se daly prožít jinak.

Pokud nechci, aby se to stalo, je na mně, abych pro to něco udělal. Možná si řeknete, to je všechno moc hezké, ale já svůj strach nedokážu ovládnout. Dokážete. Většina lidí dokáže ovládat svůj strach mnohem lépe, než si vůbec uvědomuje. Většina našeho strachu pramení z toho, že chceme změnit věci, které jsou mimo naši kontrolu. Byli bychom asi nejradši, kdyby riziko zcela zmizelo, ale to lidé nikdy neuměli. Naopak lidé mají zvláštní schopnost, regulovat riziko na únosnou mez a pak s ním prostě žít dál.

Zdaleka nejnebezpečnějším dopravním prostředkem je podle všeho auto. Pravděpodobnost, že zemřete při autonehodě, je v porovnání s ostatními dopravními prostředky poměrně vysoká. Zároveň, ale neznám nikoho, kdo by měl panickou hrůzu z toho jezdit autem, protože se bojí, že je vysoká šance, že zemře při autonehodě. Regulovali jsme riziko, zavedli pravidla, která mají nehodám předcházet, všichni v autě používáme bezpečnostní pás a se zbytkem jsem se naučili žít. Znamená to, že jsme dopravní nehody eliminovali? Ne, stále se dějí. Udělali jsme pro jejich eliminaci maximum a zbytek je většinou mimo naši kontrolu. A tak je to s naším strachem dnes. Ano, snažme se udělat vše pro regulaci rizika, držme se pravidel, nosme roušky, myjme si ruce, omezme vycházení. Znamená to však, že tím zcela eliminujeme riziko? Ne, neznamená, ale to ani není možné, protože zbytek je opět zcela mimo naší kontrolu.

Jako křesťan jsem si to shrnul následovně: „Tam, kde věci mohu ovlivnit, se chovám zodpovědně, a ve zbytku případů věřím Bohu.“ Stejnou myšlenku vyjádřil mnohem lépe luterský teolog a filosof Fridrich Öttinger: „Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu. Dej mi trpělivost, abych snášel věci, které změnit nemohu. A dej mi moudrost, abych obojí od sebe odlišil.“ Většina lidí dokáže pracovat se svým strachem, když vědí, že udělali maximum možného. Jak jsem říkal, v poslední době hodně přemýšlím o strachu. A uvědomil jsem si, že to, že se budu víc bát, mi k většímu bezpečí nepomůže. Můj strach nijak nereguluje míru rizika. Jen mě paralyzuje pro běžný život. Nesnažím se svůj strach zlehčit, jen ho prostě neberu smrtelně vážně. Prostě se s ním naučím žít. Jako generace lidí přede mnou a jako spousta lidí právě dnes.

Marek J.

Převzato z https://zasvetlemcb.blogspot.com/

Číst více →
Exemple

V posledních dnech je celý svět tak trochu vzhůru nohama. Člověk nemůže otevřít, spustit, zapnout cokoliv, aby na něho nevyskočilo milion informací o aktuálním šíření koronaviru a jeho charakteristikách. Ale tahle doba přináší také spoustu nových situací, které jsou pro nás nové, a které by jinak nikdy nenastaly. Rád bych se pro trochu odlehčení zmínil o dvou zážitcích z poslední doby.

Třeba minulý týden v krámě, kde jsem nakupoval, přichází starší paní. Hned u vchodu si bere nabízené igelitové rukavice, ne ty lékařské, ale ty igelitové, které se jinak používají u nabírání pečiva, a postupuje k zelenině, kde si chce nabrat pár rajčat. Do čeho jiného si je dát než do přiloženého igelitového sáčku? Zkusili jste si někdy ve dvou igelitových rukavicích otevřít slepený igelitový sáček? Minulý rok jsem měl možnost vyzkoušet si geronto-oblek, což je jakýsi oblek s několika doplňky (závaží, brýle, sluchátka, omezení hybnosti), který simuluje to, jak se staří lidé cítí. Pokud nemáte možnost si něco takového vyzkoušet, nevadí, jděte do obchodu a zkuste si v igelitových rukavicích nabrat zeleninu do připraveného igelitového sáčku. Poznáte to. Ale zpět k příběhu o staré paní. Tam nešlo o simulaci, ruce se jí trochu třásly a pak se jí začaly třást více, jako se začnou třást i mladším lidem, když začnou být vzteklí. Tak jsem na ní chvíli koukal a pak k ní přišel a zeptal se, zda nechce pomoct? S povděkem mou pomoc přijala. Po chvíli nakupování se podívám směrem k pečivu a najednou mám pocit deja vu? Ta paní opět sváděla boj s igelitovým pytlíkem, ale i se svými rukavicemi, které se snažila si sundat. A tak jsem znovu asistoval, sundal si rukavici, porušil přitom doporučovanou vzdálenost, a zeptal se, zda jí nevadí, že jí budu opět šahat, jako neznámý cizinec, na její igelitový pytlík. Prý už na to kašle, protože jinak zůstane hlady.:-)

Nebo včera, kdy jsem jel s Ivou na poštu. Blízko našeho bydliště je jedna menší, zastavili jsme, Iva vyšla po schodech nahoru, prošla skleněnými dveřmi do jakési předsíně, kterou naše pošta má, a dalšími dveřmi vešla k přepážkám a zmizela mi z dohledu. Zůstal jsem totiž stát v klidu před poštou, jít dovnitř znamená zbytečné riziko, venku svítí konečně sluníčko a tak čekám a vyhřívám se. V tu chvíli přijede auto, zastaví před poštou, vystoupí mladá žena, pokud si tedy mohu přes tu roušku tipnout, a tak trochu zvláštně upřeně na mě kouká. Postaví se v bezpečném odstupu vedle mě a stojí. Podívám se na ni, ona se podívá na mě, oba se podíváme jinam. Po chvíli se podívám na ni, ona zase na mě, oba se podíváme jinam. Pak se ona upřeně dívá na prosklené dveře na vrcholu schodiště. “Je otevřeno,” říkám jí v domnění, že se snaží přečíst cedulku s otevírací dobou. Podívá se na mě a já mám na malou chvíli z těch očí a jen malé části obličeje za rouškou pocit, že se na mě podívá s určitým otazníkem. V tu chvíli už mám ale otazník z tohoto zvláštního chování mladé ženy i já. A najednou se poprvé ozve ona, když se plaše zeptá: “Vy nečekáte ve frontě?”. Všechno mi ve vteřině dochází – ona čeká vedle mě v imaginární frontě!:-) Ano, bývaly doby, kdy se u přepážek pošt tísnily davy lidí, zatímco dnes i do masny vstupují lidé po jednom a zbytek čeká v rozestupech na ulici. Vysvětluji, že čekám venku na svou ženu a vybízím ji, aby šla dál, protože pošta je poloprázdná. Zbytek čekání si zkracuji fantazií, kde všude bych mohl tento nechtěný vtípek, tentokrát už záměrně, uplatnit. Jak velkou frontu by se mi asi před různými obchody a institucemi podařilo vytvořit a jak dlouho bych ji udržel, než by to celé prasko?:-)

Určitě znáte ten příběh o sklenici, která je naplněná z poloviny vodou. Polovina lidí sklenici vidí jako z poloviny plnou a druhá polovina lidí ji vidí jako z poloviny prázdnou. Přeji nám, abychom patřili do té první skupiny. A pokud dnešní článek ukázal některá bezpečnostní opatření současné pandemie z toho veselejšího pohledu, a třeba vám jen trochu zvedl koutky úst v náznaku úsměvu, … klidně i pod rouškou, pak jsem za to moc rád.

Luďa K. 🙂

Převzato z https://zasvetlemcb.blogspot.com/

Číst více →
Exemple

Blog: Naděje v ději

Den po dni se pomalu probouzí jaro a já cítím, jak zase ve mně krev začíná kolovat trochu „jinak“. Moje vnitřní radary větří to období, které mám tolik ráda a kterému vždycky totálně propadnu, když se ohlásí. Mámí mě ven, do trsů omalovánkově zelené trávy, do ranního štěbetání nenápadných kosů, k mostu, pod kterým se prohání vlnkatá řeka, ve které se odráží modré nebe, ke stydlivým barevným květům, které pomalu vyráží na některých keřích. Dotýká se mě teplo, sluneční paprsky prohřívají mrazivé pocity a cítím, že mám touhu po optimismu.

Letošní jaro je ale v mnohých ohledech jiné. Dýchám jarní vzduch pod látkou roušky, opatrně našlapuju kolem lidí, dosáhnout na sluneční záři je jakoby těžší a hýřit optimismem je snad ještě obtížnější. Zdá se, že svoboda jarní rovnodennosti nemá letos takovou sílu, jarní ztřeštěnosti a poťouchlosti takový efekt… Nebudu lhát, několikrát za týden prožívám zvláštní převraty nálad, prožívám vnitřní rozkolísanost a velký smutek z toho, co se vlastně všude na světě teď děje, a samozřejmě obavy z toho, co bude dál. Nejrůznější opatření proti Covidu-19 mi hlásí železný tlampač hned u domu, křičí na mě titulky z médií o nemožnosti cestování, o zavřených hranicích, o omezeném setkávání, o strachu z nakažení, o nesmlouvavých zvyšujících se počtech… Bují ve mně zmatek. Dlážděná a jindy relativně pevná cesta jako by pod nohama mizela, veškeré i vzdálenější plány jako by se rozplývaly do bílé mlhy, informace o ekonomice, apokalyptické prognózy o budoucnosti jako by zastíraly světlo a přikývaly ho těžkými mraky

Ta nevšední jarní atmosféra mě někdy úplně zdrtí, a to nepracuji v žádném zdravotnickém zařízení, kde bych byla dennodenně pod obrovským presem, a ani nejsem živnostník, abych opravdu zakoušela tíživý existenční tlak. Ale jsem prostě já a letošní jaro mě rozechvívá… Zároveň ale vím, že nemůžu takhle žít, nedokážu takhle vydržet několik měsíců. Neumím čerpat ze strachu, můj motor nejede na zkázu, moje baterky se nedobíjí pečlivým sledováním tiskových mítinků ani vládními prohlášeními a ani ustavičným lamentováním nad současným vývojem událostí a ukazováním na ještě horší zítřky. A tak jsme si se ségrou řekly, že cesta pro nás vede jinudy… Stačí se na zprávy, sociální sítě a internetové příspěvky dívat co nejméně, třeba jen jednou za den. Vím, že nevědomost není vždy dobrá cesta, ale mám pocit, že to na mě někdy tak doléhá, že mě to blázní a šíří ve mně roztěkanou paniku. S mamkou si zase třeba pravidelně čteme vtipy a smích nám pomáhá uvolnit se a pustit tíži k zemi. Večer mi pomáhá, když čtu knížku nebo poslouchám pořady, které nešílí, ale přináší mi pokoj

A právě – moc mě zaujala v jednom rozhovoru myšlenka psycholožky Kateřiny Lachmannové, která říkala, že krize jsou prostě běžnou součástí našich životů. Existují různé vývojové krize spojené s naším věkem a zráním, existují i společenské krize, které bychom třeba neprožívali v daném období našeho života, ale právě protože nežijeme v totálním odloučení od lidí, doléhají na nás také. Ať jsou ale krize takové, nebo makové tvrdí, že je nelze obejít, zastavit je, přeskočit nebo není dobré se jich takto zbavit. Řešení se ale nabízí v malých krůčcích každý den. Na vrchol vysoké hory nelze doběhnout za vteřinu, ale malými posuny během dlouhých hodin. Tohle řešení je sice mnohem namáhavější, bolestivější, ale v jednom okamžiku pak uvidím vrchol, zahlédnu naději a dostanu se k bodu, kde je výhled a kde můžu získat jinou perspektivu. A tak se mi nějak v hlavě spojilo i to, co mi často říká babička a mamka s taťkou: „Žij den po dni. Neřeš tolik, co bude zítra a příští týden, další měsíc. Žij dnešek s jeho radostí a trápením a zítřek nech zítřku.“ Jen v malých krůčcích, v malých dnech, můžu tedy tohle období přestát… Jindy jsem zase poslouchala slova kazatele Vítka Vursta, která jsem moc potřebovala slyšet. Během svého povídání vzpomněl jeden verš písničky Sněhurky od kapely Kryštof, která v době vydání tohoto songu nebyla ještě takovou mainstreamovou kapelou jako dnes. Zpívají: „Nech naději ději…“ A tak tím Vítek Vurst vyjádřil, že naděje je v ději, v přítomném ději, naděje může být už teď a dnes, pokud budeme chtít. Můžeme prožívat naději, že nás má Někdo pevně ve své ruce právě DNES a ochrání naše životy a taky finance, ten Někdo ví i o našich smělých plánech, které třeba změní, ale už dnes je s námi…

A tak při svých chmurách vždy ale nakonec dojdu, často s pomocí těch nejbližších, k tomu, že je krásné jaro. Čas delších slunných dnů, čas úžasně oblečených stromů, čas „zmrtvýchvstání“ přírody po zimě, čas naděje. A právě protože se blíží Velikonoce, chci se bytostně držet toho, že i tohle může být čas ŽIVÉ naděje, která vstala z hrobu a byla silnější než smrt, která je mocnější než já, jiní lidé, než nemoc, než kdokoli a cokoli… Moc ráda bych dneska obrátila svoje oči takovým směrem – k Tomu, který se postará za všech okolností, v době pohody i v době krize…

 

Zuzka Ch.

 

Moc se všichni opatrujte, ať už musíte zůstat doma, nebo naopak musíte chodit do práce více než kdy předtím. Mějte se v rámci možností hezky a nadějně, i když třeba s různými výkyvy pocitů. Moc se těším na všechna setkání s lidmi, protože už teď mi moc chybí…

Převzato z https://zasvetlemcb.blogspot.com/

Číst více →
Exemple

Výzva ke společným modlitbám v těžké době

Církve sdružené v Ekumenické radě církví vyzývají společně křesťany v České republice k modlitbám za nemocné a za lidi v karanténě, ale také za ty, kdo jsou v první linii boje s epidemií, za zdravotníky, policisty, vojáky, hasiče a za všechny, kteří svou službou a nezištnou pomocí nesou riziko nákazy.

 

Modlitba v čase koronavirové epidemie

Prosíme, Pane, za uzdravení všech, kteří se nakazili,

všude na světě, kam se jen virus rozšířil.

Prosíme tě za ty, kdo již ztratili své blízké,

i za ty, které o ně nemoc ještě připraví.

Prosíme tě za lékaře, sestry a ostatní zdravotníky,

dej jim inspiraci v jejich péči a chraň jejich vlastní zdraví.

Prosíme tě za moudrost pro vědce, kteří všude na světě

s nejvyšším úsilím hledají lék.

Prosíme tě za veřejné činitele, kteří musí přijímat těžká rozhodnutí

a rozhodovat o izolaci a karanténě, aby zastavili virus;

prosíme tě ale i za ty, kteří jejich rozhodnutí těžce nesou

a mají pocit, jako by byli uvězněni.

Prosíme tě za všechny, kdo jsou nespravedlivě stigmatizováni

pro svou rasu, národnost nebo etnickou příslušnost.

Spolu se všemi křesťany na tomto světě

chceme přinášet Kristovu uzdravující přítomnost a pokoj

do těchto těžkých časů plných bázně.

Prosme také Boha, aby nám v této celosvětové krizi nedal zapomenout

na miliony Božích dětí, které žijí v místech bez zdravotní péče.

Ať Bůh otevře naše srdce, ale i naše materiální zdroje a naši politickou vůli k pomoci,

aby se naděje na lepší budoucnost mohla stát realitou pro všechny Boží děti.

O to prosíme tebe, Bože, náš stvořiteli,

pro utrpení a smrt našeho Pána Ježíše Krista, který nás vykoupil,

v síle Ducha Svatého, který v nás uskutečňuje Boží vůli.

 

Amen

Číst více →
Exemple

Sobotní bohoslužba 14.3. se ruší z důvodu zhoršující se situace ohledně šíření koronaviru v naší republice.🙁

Modlíme se za Boží ochranu pro Vás i Vaše rodiny a zvláště v této neklidné době se také modlíme za Boží pokoj v našich srdcích.🙏

Číst více →
Exemple

Ať se Hospodin na tebe usmívá

Před „chvílí“ jsme odložili starý kalendář a vzali do rukou nový, s datem 2020. Nikdo nevíme, co pro nás nový rok přinese. Jestli bude lepší než ten minulý, anebo tomu bude naopak? Ten, který je nad časem i nad našimi životy, to ví. A tak nás chci povzbudit slovy, která sám vložil do úst svým služebníkům. Jsou součástí tzv. „Áronovského požehnání“:

„Ať se Hospodin na Tebe usmívá a projevuje Ti přízeň.“ Nu 6:25

Pan prof. Heller k tomu napsal: „My čekáme, že se na nás Pán Bůh chmuří, a proto mu utíkáme z očí. Ale když se odvážíme v pokoře se k němu vrátit…, vidíme najednou…, že se na nás usmívá.“

Hospodin dodává člověku přízeň, krásu a půvab. Nejkrásnějšími lidmi jsou ti, v nichž má své sídlo Bůh. Naopak největší lidské zrůdy učinily Boha bezdomovcem. K životu potřebujeme světlo, světlo z Hospodina. Hospodinova zářivá tvář prosvětlí všechny děsy a zvrácená provinění.

Přeji nám všem, ať světlo Boží tváře se odráží v novém roce i v našich životech.

Petr Adame

Číst více →
Exemple

Blog – Příklady táhnou

Když jsem byl v autoškole, učili mě, že důležitou součástí ježdění po kruhových objezdech je ukázat blinkrem na výjezd, kterým budu kruhový objezd opouštět. Docela dost jsme si to trénovali a instruktor mi vysvětloval, že důvodem takového důrazu na blinkry na kruhových objezdech je snaha o přehlednost a zvýšení plynulosti provozu. Dávalo mi to smysl. Když jsem po nějaké době začal řídit vlastní auto, velmi rychle jsem si všiml, že valná většina řidičů se nějakým blinkrem na kruhovém objezdu vůbec nevzrušuje – prostě si odbočí, kam potřebují, a na mně je, abych to uhádnul. Ocitnul jsem se ve zvláštním paradoxu – v autoškole jsem blinkr na kruhovém objezdu považoval za samozřejmost a člověk, který ho nepoužívá, mi přišel divný. Teď v reálném provozu si připadám já divně, že blinkrem ukazuji, zatímco ostatní ne. A přitom je to tak jednoduché. Proč to nedělají? No protože to přece nedělá nikdo.

Stejná autoškola, jiný problém – zipování. Instruktor mi vysvětluje pravidlo zipu a klade mi na srdce, že bych ho měl používat, kdekoli to dává jen trochu smysl. Opět mi klade na srdce, že to přispěje přehlednosti a hlavně plynulosti provozu. Dávalo mi to smysl. Jednou když jsem jel autem domů, jsem nedaleko od domova narazil na kolonu před zúžením. V obou pruzích bylo pár aut a tak jsem se poslušně zařadil do kolony, blinkrem naznačil, že budu zipovat a čekal jsem, až na mě přijde řada. Jedno auto z jedné řady, druhé auto z druhé řady, jedna řada, druhá řada, jedna, druhá – auta se rychle střídají a už jsem na řadě. Vyjíždím, abych zipoval, ale hned prudce dupu na brzy – kolem mě si to řítí kamion, který mi jasně naznačil, že zipovat nehodlá. Zatímco já se vzpamatovávám z toho, že jsem celý a autu se nic nestalo, ostatní řidiči mě častují troubením. A zase jsem to já, kdo si připadá divně, že chtěl dodržovat něco, co pro ostatní zdá se, není důležité. Proč se zdržovat zipováním a chvíli čekat, když já můžu jet hned?

Vždycky jsem měl za to, že špatná věc zůstává špatnou, i kdyby jí dělalo spoustu lidí. Když někdo něco ukradne, je to krádež. Jenže co když vám zloděj řekne: „ale ostatní taky kradou a ještě víc než já!” Je to snad polehčující okolnost?

Stále častěji si uvědomuji, že stále platí známé úsloví „příklady táhnou”. Vždycky jsem ho vnímal tak, že pozitivní příklady táhnou k pozitivnímu chování, ale ukazuje, že stejně tak negativní příklady táhnou k negativnímu chování. Jako lidé snadno podléháme dojmu, že když něco dělá hodně lidí, je to normální. A když jsme až příliš dlouho vystaveni negativním příkladům, začnou nám připadat normální i ty negativní.

Chci být tím, kdo jde pozitivním nebo negativním příkladem? A co jsem pro to ochoten změnit? Příklady táhnou – každý z nás je každý den příkladem. Kam chceme táhnout ty kolem nás?

Marek J.

převzato z www.facebook.com/zasvetlem

Číst více →