Blog: Z deníku vynalézavé školačky aneb mé „příkladné“ chování

Domů Blog Příspěvky Blog: Z deníku vynalézavé školačky aneb mé „příkladné“ chování

Exemple

Blog: Z deníku vynalézavé školačky aneb mé „příkladné“ chování

Ač jsem patřila na základní škole mezi výborně prospívající žáky, objevily se v mých školních letech situace a průšvihy, které se rozhodně nehodily pro spořádanou, tichou a dobře vychovanou dívenku, za kterou mě všichni na první pohled měli. Občas se ve mně probudil malý uličnický čertík, který se výborně hodil do klučičí party třídních grázlíků.

Když si prolistuju své staré žákovské knížky, vidím smajlíky, jedničky a pochvaly. Ale vidím také řádky, které jsou psány neoblíbenou červenou propiskou a které už tak hezké nejsou. Jedna poznámka střídá druhou a nad obsahem poznámek se dá opravdu jen nevěřícně kroutit hlavou.
O jednu příhodu, kterou doma pokládáme asi za moji největší blbinu, bych se s vámi ráda podělila. Třeba to někoho aspoň trochu pobaví a přivede na jiné myšlenky, což není v tomhle období vůbec na škodu.🙂

Byla jsem tehdy v 6. ročníku – takže už celkem velká holka, která by měla přemýšlet a domýšlet důsledky svého chování. Nebudu zabíhat do podrobností, proč mi najednou přilítly špatné známky, ale stalo se. V žákovské byly pod sebou dvě čtyřky z fyziky, jedna trojka z matiky a zakončila to poznámka z přírodopisu – za úmrtí žížaly (o tom třeba někdy příště 😃).

Moje mamka byla naštěstí důvěřivá a nepotřebovala vidět každý týden žákovskou. Věřila, že se nic neděje, když jsem se sama o ničem nezmínila. Třídní také netrvala na pravidelných podpisech rodičů, protože jsem měla vždy hezké známky. Až na tohle jedno období. Nechtělo se mi doma říkat o špatných známkách ani o poznámce, a tak jsem si řekla, že to říkat nebudu. Dokud třídní nebude chtít vidět podpis, můžu být v klidu. Uplynulo několik týdnů, popsalo se několik dalších řádků v žákovské, známky se vrátily do normálu a konečně jsem mohla otočit na další stránku, takže červené řádky nebyly tolik na očích. Ale klid mi nevydržel moc dlouho. Třídní si všimla, že nemám podepsané už 3 stránky známek a po víkendu chtěla vidět podpis.

Byla jsem naštvaná a mrzutá, čekal mě „povedený“ víkend. V pátek večer jsem to chtěla mít za sebou. Několik minut odhodlávání a přešlapování před dveřmi obýváku, vymýšlení vět, jak to všechno říct, aby to nebylo tak zlý a aby to nevypadalo jako má vina, dopadlo asi nějak takhle: „No co, řeknu to až zítra večer, přece si nebudeme kazit pátek.“
Sobota večer: „Ach jo, nechci kazit ani dnešní večer, navíc se přece chceme dívat na ten film, na který se tolik těším, tohle by jen všechno zkazilo.“
Neděle ráno: „No, tak teď už fakt musím, průšvihu se nevyhnu…leda že…🤔

Připravila jsem si lepidlo, černý fix a pustila jsem se do práce. Slepila jsem dvě stránky žákovské k sobě, takže červená část škaredých známek a poznámky jako by zmizela. „Omylem“ jsem udělala kaňku na číslo stránky, aby nebylo na první pohled vidět, že čísla stránek nesedí. Několikrát jsem prolistovala žákovskou a pochválila jsem se za tak dobrý nápad. Rodiče uvidí jen samé jedničky…

Sedám si ke stolu naproti mamce, podávám mamce žákovskou a se zatajeným dechem sleduju, jak ji otevírá…

Asi nebude žádné veliké překvapení, že to celé prasklo. Nepomohlo mi hrát hloupou při otázce, proč jsou dvě stránky slepené, ani tvrdit, že se to nějak záhadně slepilo samo. Musím se smát, jak mi tehdy vůbec nedošlo, že s každým dalším dnem tajení si to jen zhoršuju. Kdybych řekla hned, co se děje, nebyl by to u rodičů žádný problém. Ale ne, já jsem radši týdny zatajovala a k tomu, jako třešničku na dortu, jsem vymyslela geniální slepení stránek.

Tehdy jsem to pojmenovat neuměla, ale teď ano. Teď vím, že mě k této hlouposti dohnala neochota přiznat, že jsem se na testy špatně připravila a že si za špatné známky můžu sama. A to mi také zůstalo. Pořád nerada chybuju, nerada se pletu a ještě víc nerada přiznávám, že jsem v něčem chybu udělala, zmýlila se, špatně se rozhodla…

Ale naštěstí už nevymýšlím, jak své chyby a selhání zamaskovat. Sice se mi vlastní chyby pořád těžko přiznávají, ale mám kolem sebe rodinu a přátele, kteří nečekají, že budu dokonalá a kteří jsou ochotni odpustit a po nějaké době se i zasmát mým přešlapům a blbinám.

A co je na tom to nejlepší? Že i kdyby tu kolem mě nebyl nikdo takový…vždy tu bude Někdo, jehož láska je neměřitelná a který je ochotný odpouštět stále znova. Pořád. Bez omezení…

Díky za to ❤️

Karolína H.

Převzato z https://zasvetlemcb.blogspot.com/