Blog: Naděje v ději

Domů Blog Příspěvky Blog: Naděje v ději

Exemple

Blog: Naděje v ději

Den po dni se pomalu probouzí jaro a já cítím, jak zase ve mně krev začíná kolovat trochu „jinak“. Moje vnitřní radary větří to období, které mám tolik ráda a kterému vždycky totálně propadnu, když se ohlásí. Mámí mě ven, do trsů omalovánkově zelené trávy, do ranního štěbetání nenápadných kosů, k mostu, pod kterým se prohání vlnkatá řeka, ve které se odráží modré nebe, ke stydlivým barevným květům, které pomalu vyráží na některých keřích. Dotýká se mě teplo, sluneční paprsky prohřívají mrazivé pocity a cítím, že mám touhu po optimismu.

Letošní jaro je ale v mnohých ohledech jiné. Dýchám jarní vzduch pod látkou roušky, opatrně našlapuju kolem lidí, dosáhnout na sluneční záři je jakoby těžší a hýřit optimismem je snad ještě obtížnější. Zdá se, že svoboda jarní rovnodennosti nemá letos takovou sílu, jarní ztřeštěnosti a poťouchlosti takový efekt… Nebudu lhát, několikrát za týden prožívám zvláštní převraty nálad, prožívám vnitřní rozkolísanost a velký smutek z toho, co se vlastně všude na světě teď děje, a samozřejmě obavy z toho, co bude dál. Nejrůznější opatření proti Covidu-19 mi hlásí železný tlampač hned u domu, křičí na mě titulky z médií o nemožnosti cestování, o zavřených hranicích, o omezeném setkávání, o strachu z nakažení, o nesmlouvavých zvyšujících se počtech… Bují ve mně zmatek. Dlážděná a jindy relativně pevná cesta jako by pod nohama mizela, veškeré i vzdálenější plány jako by se rozplývaly do bílé mlhy, informace o ekonomice, apokalyptické prognózy o budoucnosti jako by zastíraly světlo a přikývaly ho těžkými mraky

Ta nevšední jarní atmosféra mě někdy úplně zdrtí, a to nepracuji v žádném zdravotnickém zařízení, kde bych byla dennodenně pod obrovským presem, a ani nejsem živnostník, abych opravdu zakoušela tíživý existenční tlak. Ale jsem prostě já a letošní jaro mě rozechvívá… Zároveň ale vím, že nemůžu takhle žít, nedokážu takhle vydržet několik měsíců. Neumím čerpat ze strachu, můj motor nejede na zkázu, moje baterky se nedobíjí pečlivým sledováním tiskových mítinků ani vládními prohlášeními a ani ustavičným lamentováním nad současným vývojem událostí a ukazováním na ještě horší zítřky. A tak jsme si se ségrou řekly, že cesta pro nás vede jinudy… Stačí se na zprávy, sociální sítě a internetové příspěvky dívat co nejméně, třeba jen jednou za den. Vím, že nevědomost není vždy dobrá cesta, ale mám pocit, že to na mě někdy tak doléhá, že mě to blázní a šíří ve mně roztěkanou paniku. S mamkou si zase třeba pravidelně čteme vtipy a smích nám pomáhá uvolnit se a pustit tíži k zemi. Večer mi pomáhá, když čtu knížku nebo poslouchám pořady, které nešílí, ale přináší mi pokoj

A právě – moc mě zaujala v jednom rozhovoru myšlenka psycholožky Kateřiny Lachmannové, která říkala, že krize jsou prostě běžnou součástí našich životů. Existují různé vývojové krize spojené s naším věkem a zráním, existují i společenské krize, které bychom třeba neprožívali v daném období našeho života, ale právě protože nežijeme v totálním odloučení od lidí, doléhají na nás také. Ať jsou ale krize takové, nebo makové tvrdí, že je nelze obejít, zastavit je, přeskočit nebo není dobré se jich takto zbavit. Řešení se ale nabízí v malých krůčcích každý den. Na vrchol vysoké hory nelze doběhnout za vteřinu, ale malými posuny během dlouhých hodin. Tohle řešení je sice mnohem namáhavější, bolestivější, ale v jednom okamžiku pak uvidím vrchol, zahlédnu naději a dostanu se k bodu, kde je výhled a kde můžu získat jinou perspektivu. A tak se mi nějak v hlavě spojilo i to, co mi často říká babička a mamka s taťkou: „Žij den po dni. Neřeš tolik, co bude zítra a příští týden, další měsíc. Žij dnešek s jeho radostí a trápením a zítřek nech zítřku.“ Jen v malých krůčcích, v malých dnech, můžu tedy tohle období přestát… Jindy jsem zase poslouchala slova kazatele Vítka Vursta, která jsem moc potřebovala slyšet. Během svého povídání vzpomněl jeden verš písničky Sněhurky od kapely Kryštof, která v době vydání tohoto songu nebyla ještě takovou mainstreamovou kapelou jako dnes. Zpívají: „Nech naději ději…“ A tak tím Vítek Vurst vyjádřil, že naděje je v ději, v přítomném ději, naděje může být už teď a dnes, pokud budeme chtít. Můžeme prožívat naději, že nás má Někdo pevně ve své ruce právě DNES a ochrání naše životy a taky finance, ten Někdo ví i o našich smělých plánech, které třeba změní, ale už dnes je s námi…

A tak při svých chmurách vždy ale nakonec dojdu, často s pomocí těch nejbližších, k tomu, že je krásné jaro. Čas delších slunných dnů, čas úžasně oblečených stromů, čas „zmrtvýchvstání“ přírody po zimě, čas naděje. A právě protože se blíží Velikonoce, chci se bytostně držet toho, že i tohle může být čas ŽIVÉ naděje, která vstala z hrobu a byla silnější než smrt, která je mocnější než já, jiní lidé, než nemoc, než kdokoli a cokoli… Moc ráda bych dneska obrátila svoje oči takovým směrem – k Tomu, který se postará za všech okolností, v době pohody i v době krize…

 

Zuzka Ch.

 

Moc se všichni opatrujte, ať už musíte zůstat doma, nebo naopak musíte chodit do práce více než kdy předtím. Mějte se v rámci možností hezky a nadějně, i když třeba s různými výkyvy pocitů. Moc se těším na všechna setkání s lidmi, protože už teď mi moc chybí…

Převzato z https://zasvetlemcb.blogspot.com/