Blog: Nechci, aby se mi strach stal rouškou, přes kterou dýchám svět

arsiv

Domů Duben 2020

Exemple

V posledních dnech hodně přemýšlím o strachu. Hodně lidí má strach. Nejenom o sebe, ale také o své blízké, strach z neznáma, strach z hrozby, kterou osobně neznají. Když budu sám k sobě upřímný, musím si přiznat, že i já mám strach. Ale není to zcela přirozené? Slovy lidové moudrosti – jenom blázen se nebojí.

V současné situaci je normální mít strach, není potřeba se za něj stydět, ale o to důležitější je nenechat se jím ovládnout. Nechci, aby se mi strach stal rouškou, přes kterou dýchám svět kolem sebe. Nechci, aby se strach stal mojí mantrou, která mě domněle chrání, ale ve skutečnosti převezme otěže mého života a já zůstanu jen v jeho vleku. Uvědomuji si totiž, že když nechám strach, aby ovládl můj život, stane se pro mě neprůhledným štítem, přes který neuvidím nic kolem sebe. Ani svoje blízké, ani lidi v mém okolí, utečou mi příležitosti být užitečný, i týdny života, které se daly prožít jinak.

Pokud nechci, aby se to stalo, je na mně, abych pro to něco udělal. Možná si řeknete, to je všechno moc hezké, ale já svůj strach nedokážu ovládnout. Dokážete. Většina lidí dokáže ovládat svůj strach mnohem lépe, než si vůbec uvědomuje. Většina našeho strachu pramení z toho, že chceme změnit věci, které jsou mimo naši kontrolu. Byli bychom asi nejradši, kdyby riziko zcela zmizelo, ale to lidé nikdy neuměli. Naopak lidé mají zvláštní schopnost, regulovat riziko na únosnou mez a pak s ním prostě žít dál.

Zdaleka nejnebezpečnějším dopravním prostředkem je podle všeho auto. Pravděpodobnost, že zemřete při autonehodě, je v porovnání s ostatními dopravními prostředky poměrně vysoká. Zároveň, ale neznám nikoho, kdo by měl panickou hrůzu z toho jezdit autem, protože se bojí, že je vysoká šance, že zemře při autonehodě. Regulovali jsme riziko, zavedli pravidla, která mají nehodám předcházet, všichni v autě používáme bezpečnostní pás a se zbytkem jsem se naučili žít. Znamená to, že jsme dopravní nehody eliminovali? Ne, stále se dějí. Udělali jsme pro jejich eliminaci maximum a zbytek je většinou mimo naši kontrolu. A tak je to s naším strachem dnes. Ano, snažme se udělat vše pro regulaci rizika, držme se pravidel, nosme roušky, myjme si ruce, omezme vycházení. Znamená to však, že tím zcela eliminujeme riziko? Ne, neznamená, ale to ani není možné, protože zbytek je opět zcela mimo naší kontrolu.

Jako křesťan jsem si to shrnul následovně: „Tam, kde věci mohu ovlivnit, se chovám zodpovědně, a ve zbytku případů věřím Bohu.“ Stejnou myšlenku vyjádřil mnohem lépe luterský teolog a filosof Fridrich Öttinger: „Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu. Dej mi trpělivost, abych snášel věci, které změnit nemohu. A dej mi moudrost, abych obojí od sebe odlišil.“ Většina lidí dokáže pracovat se svým strachem, když vědí, že udělali maximum možného. Jak jsem říkal, v poslední době hodně přemýšlím o strachu. A uvědomil jsem si, že to, že se budu víc bát, mi k většímu bezpečí nepomůže. Můj strach nijak nereguluje míru rizika. Jen mě paralyzuje pro běžný život. Nesnažím se svůj strach zlehčit, jen ho prostě neberu smrtelně vážně. Prostě se s ním naučím žít. Jako generace lidí přede mnou a jako spousta lidí právě dnes.

Marek J.

Převzato z https://zasvetlemcb.blogspot.com/

Číst více →
Exemple

V posledních dnech je celý svět tak trochu vzhůru nohama. Člověk nemůže otevřít, spustit, zapnout cokoliv, aby na něho nevyskočilo milion informací o aktuálním šíření koronaviru a jeho charakteristikách. Ale tahle doba přináší také spoustu nových situací, které jsou pro nás nové, a které by jinak nikdy nenastaly. Rád bych se pro trochu odlehčení zmínil o dvou zážitcích z poslední doby.

Třeba minulý týden v krámě, kde jsem nakupoval, přichází starší paní. Hned u vchodu si bere nabízené igelitové rukavice, ne ty lékařské, ale ty igelitové, které se jinak používají u nabírání pečiva, a postupuje k zelenině, kde si chce nabrat pár rajčat. Do čeho jiného si je dát než do přiloženého igelitového sáčku? Zkusili jste si někdy ve dvou igelitových rukavicích otevřít slepený igelitový sáček? Minulý rok jsem měl možnost vyzkoušet si geronto-oblek, což je jakýsi oblek s několika doplňky (závaží, brýle, sluchátka, omezení hybnosti), který simuluje to, jak se staří lidé cítí. Pokud nemáte možnost si něco takového vyzkoušet, nevadí, jděte do obchodu a zkuste si v igelitových rukavicích nabrat zeleninu do připraveného igelitového sáčku. Poznáte to. Ale zpět k příběhu o staré paní. Tam nešlo o simulaci, ruce se jí trochu třásly a pak se jí začaly třást více, jako se začnou třást i mladším lidem, když začnou být vzteklí. Tak jsem na ní chvíli koukal a pak k ní přišel a zeptal se, zda nechce pomoct? S povděkem mou pomoc přijala. Po chvíli nakupování se podívám směrem k pečivu a najednou mám pocit deja vu? Ta paní opět sváděla boj s igelitovým pytlíkem, ale i se svými rukavicemi, které se snažila si sundat. A tak jsem znovu asistoval, sundal si rukavici, porušil přitom doporučovanou vzdálenost, a zeptal se, zda jí nevadí, že jí budu opět šahat, jako neznámý cizinec, na její igelitový pytlík. Prý už na to kašle, protože jinak zůstane hlady.:-)

Nebo včera, kdy jsem jel s Ivou na poštu. Blízko našeho bydliště je jedna menší, zastavili jsme, Iva vyšla po schodech nahoru, prošla skleněnými dveřmi do jakési předsíně, kterou naše pošta má, a dalšími dveřmi vešla k přepážkám a zmizela mi z dohledu. Zůstal jsem totiž stát v klidu před poštou, jít dovnitř znamená zbytečné riziko, venku svítí konečně sluníčko a tak čekám a vyhřívám se. V tu chvíli přijede auto, zastaví před poštou, vystoupí mladá žena, pokud si tedy mohu přes tu roušku tipnout, a tak trochu zvláštně upřeně na mě kouká. Postaví se v bezpečném odstupu vedle mě a stojí. Podívám se na ni, ona se podívá na mě, oba se podíváme jinam. Po chvíli se podívám na ni, ona zase na mě, oba se podíváme jinam. Pak se ona upřeně dívá na prosklené dveře na vrcholu schodiště. “Je otevřeno,” říkám jí v domnění, že se snaží přečíst cedulku s otevírací dobou. Podívá se na mě a já mám na malou chvíli z těch očí a jen malé části obličeje za rouškou pocit, že se na mě podívá s určitým otazníkem. V tu chvíli už mám ale otazník z tohoto zvláštního chování mladé ženy i já. A najednou se poprvé ozve ona, když se plaše zeptá: “Vy nečekáte ve frontě?”. Všechno mi ve vteřině dochází – ona čeká vedle mě v imaginární frontě!:-) Ano, bývaly doby, kdy se u přepážek pošt tísnily davy lidí, zatímco dnes i do masny vstupují lidé po jednom a zbytek čeká v rozestupech na ulici. Vysvětluji, že čekám venku na svou ženu a vybízím ji, aby šla dál, protože pošta je poloprázdná. Zbytek čekání si zkracuji fantazií, kde všude bych mohl tento nechtěný vtípek, tentokrát už záměrně, uplatnit. Jak velkou frontu by se mi asi před různými obchody a institucemi podařilo vytvořit a jak dlouho bych ji udržel, než by to celé prasko?:-)

Určitě znáte ten příběh o sklenici, která je naplněná z poloviny vodou. Polovina lidí sklenici vidí jako z poloviny plnou a druhá polovina lidí ji vidí jako z poloviny prázdnou. Přeji nám, abychom patřili do té první skupiny. A pokud dnešní článek ukázal některá bezpečnostní opatření současné pandemie z toho veselejšího pohledu, a třeba vám jen trochu zvedl koutky úst v náznaku úsměvu, … klidně i pod rouškou, pak jsem za to moc rád.

Luďa K. 🙂

Převzato z https://zasvetlemcb.blogspot.com/

Číst více →
Exemple

Blog: Naděje v ději

Den po dni se pomalu probouzí jaro a já cítím, jak zase ve mně krev začíná kolovat trochu „jinak“. Moje vnitřní radary větří to období, které mám tolik ráda a kterému vždycky totálně propadnu, když se ohlásí. Mámí mě ven, do trsů omalovánkově zelené trávy, do ranního štěbetání nenápadných kosů, k mostu, pod kterým se prohání vlnkatá řeka, ve které se odráží modré nebe, ke stydlivým barevným květům, které pomalu vyráží na některých keřích. Dotýká se mě teplo, sluneční paprsky prohřívají mrazivé pocity a cítím, že mám touhu po optimismu.

Letošní jaro je ale v mnohých ohledech jiné. Dýchám jarní vzduch pod látkou roušky, opatrně našlapuju kolem lidí, dosáhnout na sluneční záři je jakoby těžší a hýřit optimismem je snad ještě obtížnější. Zdá se, že svoboda jarní rovnodennosti nemá letos takovou sílu, jarní ztřeštěnosti a poťouchlosti takový efekt… Nebudu lhát, několikrát za týden prožívám zvláštní převraty nálad, prožívám vnitřní rozkolísanost a velký smutek z toho, co se vlastně všude na světě teď děje, a samozřejmě obavy z toho, co bude dál. Nejrůznější opatření proti Covidu-19 mi hlásí železný tlampač hned u domu, křičí na mě titulky z médií o nemožnosti cestování, o zavřených hranicích, o omezeném setkávání, o strachu z nakažení, o nesmlouvavých zvyšujících se počtech… Bují ve mně zmatek. Dlážděná a jindy relativně pevná cesta jako by pod nohama mizela, veškeré i vzdálenější plány jako by se rozplývaly do bílé mlhy, informace o ekonomice, apokalyptické prognózy o budoucnosti jako by zastíraly světlo a přikývaly ho těžkými mraky

Ta nevšední jarní atmosféra mě někdy úplně zdrtí, a to nepracuji v žádném zdravotnickém zařízení, kde bych byla dennodenně pod obrovským presem, a ani nejsem živnostník, abych opravdu zakoušela tíživý existenční tlak. Ale jsem prostě já a letošní jaro mě rozechvívá… Zároveň ale vím, že nemůžu takhle žít, nedokážu takhle vydržet několik měsíců. Neumím čerpat ze strachu, můj motor nejede na zkázu, moje baterky se nedobíjí pečlivým sledováním tiskových mítinků ani vládními prohlášeními a ani ustavičným lamentováním nad současným vývojem událostí a ukazováním na ještě horší zítřky. A tak jsme si se ségrou řekly, že cesta pro nás vede jinudy… Stačí se na zprávy, sociální sítě a internetové příspěvky dívat co nejméně, třeba jen jednou za den. Vím, že nevědomost není vždy dobrá cesta, ale mám pocit, že to na mě někdy tak doléhá, že mě to blázní a šíří ve mně roztěkanou paniku. S mamkou si zase třeba pravidelně čteme vtipy a smích nám pomáhá uvolnit se a pustit tíži k zemi. Večer mi pomáhá, když čtu knížku nebo poslouchám pořady, které nešílí, ale přináší mi pokoj

A právě – moc mě zaujala v jednom rozhovoru myšlenka psycholožky Kateřiny Lachmannové, která říkala, že krize jsou prostě běžnou součástí našich životů. Existují různé vývojové krize spojené s naším věkem a zráním, existují i společenské krize, které bychom třeba neprožívali v daném období našeho života, ale právě protože nežijeme v totálním odloučení od lidí, doléhají na nás také. Ať jsou ale krize takové, nebo makové tvrdí, že je nelze obejít, zastavit je, přeskočit nebo není dobré se jich takto zbavit. Řešení se ale nabízí v malých krůčcích každý den. Na vrchol vysoké hory nelze doběhnout za vteřinu, ale malými posuny během dlouhých hodin. Tohle řešení je sice mnohem namáhavější, bolestivější, ale v jednom okamžiku pak uvidím vrchol, zahlédnu naději a dostanu se k bodu, kde je výhled a kde můžu získat jinou perspektivu. A tak se mi nějak v hlavě spojilo i to, co mi často říká babička a mamka s taťkou: „Žij den po dni. Neřeš tolik, co bude zítra a příští týden, další měsíc. Žij dnešek s jeho radostí a trápením a zítřek nech zítřku.“ Jen v malých krůčcích, v malých dnech, můžu tedy tohle období přestát… Jindy jsem zase poslouchala slova kazatele Vítka Vursta, která jsem moc potřebovala slyšet. Během svého povídání vzpomněl jeden verš písničky Sněhurky od kapely Kryštof, která v době vydání tohoto songu nebyla ještě takovou mainstreamovou kapelou jako dnes. Zpívají: „Nech naději ději…“ A tak tím Vítek Vurst vyjádřil, že naděje je v ději, v přítomném ději, naděje může být už teď a dnes, pokud budeme chtít. Můžeme prožívat naději, že nás má Někdo pevně ve své ruce právě DNES a ochrání naše životy a taky finance, ten Někdo ví i o našich smělých plánech, které třeba změní, ale už dnes je s námi…

A tak při svých chmurách vždy ale nakonec dojdu, často s pomocí těch nejbližších, k tomu, že je krásné jaro. Čas delších slunných dnů, čas úžasně oblečených stromů, čas „zmrtvýchvstání“ přírody po zimě, čas naděje. A právě protože se blíží Velikonoce, chci se bytostně držet toho, že i tohle může být čas ŽIVÉ naděje, která vstala z hrobu a byla silnější než smrt, která je mocnější než já, jiní lidé, než nemoc, než kdokoli a cokoli… Moc ráda bych dneska obrátila svoje oči takovým směrem – k Tomu, který se postará za všech okolností, v době pohody i v době krize…

 

Zuzka Ch.

 

Moc se všichni opatrujte, ať už musíte zůstat doma, nebo naopak musíte chodit do práce více než kdy předtím. Mějte se v rámci možností hezky a nadějně, i když třeba s různými výkyvy pocitů. Moc se těším na všechna setkání s lidmi, protože už teď mi moc chybí…

Převzato z https://zasvetlemcb.blogspot.com/

Číst více →