Slovo pastora – Tobogan

arsiv

Domů Category : Blog

Exemple

Slovo pastora – Tobogan

Léto, dovolená, prázdniny.  Slova, která někomu zní sladce, a už se nemůže dočkat, jiného nechávají v klidu. Přesto všichni občas potřebujeme „dobít baterky“.  Pro nás s manželkou je tento čas spojený s cestováním, a to buď doma někam „za humna“ nebo i dál do ciziny.

Izraelský král Šalamoun, který byl patrně taky velký cestovatel, radil svému synu, aby i své cesty využil k lepšímu poznání Boha.
Snaž se Boha poznávat na všech svých cestách a on ti vyrovná všechny tvé stezky.
Přísloví 3,6 (SNC)

Jedna vzpomínka.
Před lety, když ještě děti byly menší a spolu s námi doma, jsme část jednoho léta prožívali na Šumavě. Na jeden den jsme vyjeli kousek za německé hranice do nedalekého Freyungu. Mají tam výborné koupaliště. Součástí je také jedinečný tobogan, který je zapuštěný do země v docela prudkém kopci. Na něm jsme si užili spoustu legrace. Vzpomínám na několik kluků, kteří se pokoušeli po toboganu běhat v protisměru nahoru. A ono to vůbec nebylo jednoduché. Jednak kvůli dost silnému proudu vody, který jím tekl dolů a také proto, že celý povrch klouzačky je krásně hladký. Stál jsem tam a pozoroval jejich úsilí. Samozřejmě, bylo to zakázané, no ale vždyť to znáte… (dozor nebyl vždycky ve střehu.) Někteří byli tak dobří, že těch více než sto metrů vyběhli až nahoru. Ale jenom někteří.

Když jsem si je prohlížel, tak mě napadlo, že život je vlastně moc podobný toboganu. Dolů sjedete hodně rychle, ale nahoru to jde velmi těžce nebo vůbec ne. To příjemné se prožívá nějak tak rychleji a pak je člověk najednou dole a nahoru to nejde! On vlastně i celý náš život je takový pomalý sešup dolů, níž a ještě níž. A to díky hříchu a zlu, které jsou našim prokletím. Je tady ale jedna úžasná nabídka!

Ježíš jednou svým posluchačům řekl zvláštní věc:
„Já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě.“
Jan 12, 32

Ježíš na této zemi dobře poznal, jaké to je prožívat sešup dolů, strach, smutek a splín. A taky věděl, že je daleko lehčí někoho stáhnout dolů, než jej vytáhnout nahoru. Proto tak skvělá nabídka. Protože nám podává svoji pomocnou ruku, aby nás povytáhl, záleží na každém z nás, jestli k němu natáhneme tu svou. A to nejen tehdy, když jsme úplně na dně.

Moc vám přeji, abyste to vyzkoušeli. Já to zkusil a ono to funguje! Ať už budete doma anebo vyrazíte někam „za humna“, přeji vám Boží blízkost a ochranu jeho andělů. A taky šťastný návrat bez komplikací.

Petr Adame

Číst více →
Exemple

Před námi je doba práznin a dovolených. Období, kterého už se děti a studenti nemohou dočkat. Období, které očekávají všichni, kteří potřebují „vypnout“ a odpočinout si od pracovního stresu a shonu.

Přejeme vám krásné léto, plno nových zkušeností a zážitků nejen s rodinou nebo přáteli, ale také s Pánem Bohem. Ať vás na vašich cestách opatruje …

Sbor Č.B.

Číst více →
Exemple

Blog – Půda

V každém domě je jedno místo, které funguje mimo prostor a čas. Místo, kde se konzervuje osobní i rodinná historie.

V průběhu vašeho života se dříve či později dostanete do nepříjemného bodu, kdy se musíte rozhodnout, zda některé věci vyhodit nebo si je nechat. A teď si každý sám dosaďte za slovo „věci“ cokoliv, od starého trička, ve kterém jste poprvé políbili vaši první lásku, přes školní brašnu ze základky nebo rozbité dětské kolo vašich dětí (jednou ho spravíte, až budete mít jednou čas). Pokud se ale rozhodnete pro tu druhou variantu, odnesete si to i s důsledky. Kam vlastně všechny ty věci dát? Nechcete je vyhodit, ale k posteli si je také nepostavíte. A tak přijde ta spásná myšlenka na místo mimo prostor a čas – na půdu!

Půda je vlastně takové rodinné muzeum, do kterého můžete zajít, když v neděli zrovna prší. Je to místo, díky kterému se tak rádi obelháváme. Říkáme si, že tam ukládáme věci, které budeme určitě potřebovat, i když už předem víme, že je s největší pravděpodobností potřebovat nebudeme.

Každá půda je výjimečný prostor. Zvuky zvenku se sem linou hlasitěji a zvuky z domu zase tlumeněji. Většinou je zde méně světla, zato prostor křižují paprsky ze světlíků. V létě je zde větší horko a v zimě větší zima. Všechno je jaksi uměle zdůrazněné, zesílené, až to vypadá trochu neskutečně a v novém domě nepatřičně. Jakoby tento prostor trochu vybočil a nepodřídil se firemní kultuře celého domu. Žádná omítka, ale prkna a trámy. Tady nahoře je vidět do vnitřností jinak zcela oblečeného domu.

Je to tak trochu jako naše nitro, naše tajná komnata. Zvenku je všechno s barevnou fasádou, ale uvnitř neotesané trámy a čouhající skelná vata. Ukládáme tam věci, které k našemu životu patřily, ale dnes jsou již minulostí. Ukládáme tam věci, které k našemu životu patří, ale kterými bychom se ostatním chlubit nemohli.

A stejně jako v reálném životě, i v tomto přirovnání hrozí, že pokud jednou za čas neuděláme inventuru, přetížené trámy povolí, prasknou, a půda nás zasype a pohřbí pod tím vším nahromaděným harampádím.

Přeji hodně štěstí s úklidem. Vám i sobě …

Luďa K.

Číst více →
Exemple

Podle moudrých rabínů – duchovních vůdců národa, který dal světu Bibli – je vše podstatné o manželství napsáno v 1. a 2. kapitole Bible. Ty nabízí zprávu o stvoření světa. Na konci každého dne si Bůh vždy pochválí vytvořené. Pak přijde zpráva o tom, že něco není dobré.

Genesis 2:18 Hospodin Bůh také řekl: „není dobré, aby člověk byl sám; opatřím mu rovnocennou oporu.“

Ti, kteří dobře umí hebrejsky (to já nejsem), překládají ještě jinak slova ROVNOCENNOU OPORU:
Učiním mu pomoc jako jeho protějšek. (ČSP)
Učiním mu pomoc jemu rovnou. (ČEP)
Učiním jemu pomoc, kteráž by při něm byla. (BK)

Nedávno jsem zaslechl ještě jeden možný překlad do češtiny – PROTIVA.

Žena jako „protiva“, ne jako protivná, ale jako stojící naproti, protějšek vytvářející zdravé napětí. Co se tím myslí? Lidé obecně vnímají slovo „napětí“ negativně. Máme dojem, že problémy vyřešíme automaticky odstraněním napětí. Odmítáme myšlenku, že život je dynamická záležitost a vyžaduje stálé udržování. Často se nám nechce neustále investovat do vztahů. Nechce se nám riskovat pro vztah. Místo zdravého vztahu chceme od Hospodina jakýsi sáček s instantní vztahovou polévkou. Často hledáme řešení ve frázi – „hlavně klídek…“

Hospodin stvořil svět z ničeho a Zemi zavěsil na ničem… Pokud se laicky podívám na slovo NIC, pak zjistím, že celý náš svět je založen na principu vyváženého napětí (od atomu až po makrokosmos). Energie versus hmota. Říká se, že vrcholem Božího stvoření je člověk. Nejsem si jist, zda to takto vidí i Bůh.

Je zajímavé, že právě v okamžiku stvoření Bůh veřejně odhaluje, že hodlá vztah dvou polovin člověka, muže a ženy, založit na napětí. Stvořil dvě rovnocenné bytosti se zcela odlišnými systémy těla, ducha i duše. Vložil mezi oba geniální formu napětí, stvořil je jako protivy. Pokud chtějí, umí ve skvělém napětí spolupracovat, jiskřit, tvořit děti, komunikovat. Pokud jste to nikdy nezažili, zkuste posadit svoji ženu za volant vašeho auta, nebo naplánujte stěhování…

Rozdílnost muže a ženy vystihuje vtip o zbožném muži na břehu Pacifiku v Kalifornii: Bůh ho oslovil a nabídl mu splnění přání za jeho věrnost a dobrotu. Muž chvíli přemýšlel, pak navrhl dálnici na Hawaii. Bůh se vymlouval: to množství oceli a betonu, ty dlouhé piloty až na dno moře atd. Pak se zeptal, jestli by neměl něco jednoduššího??? Muž se zamyslel a pak docela rychle vypálil: „Ano, tak mi, prosím, pomoz porozumět a pochopit myšlení mojí ženy…!“ Na to Bůh: „…a ta dálnice má mít šest, nebo ti stačí jen čtyři pruhy?“

Pokud nechceme přijmout tento Boží systém, pak ztratíme i jeho dary a zůstane nám jen cosi jako „Pohoda, klídek a tabáček…“ Hospodin vložil do lidí touhu tvořit a dal nám autorská práva ke všem svým vynálezům. Je zvláštní, jak geniálně využili tento Boží vynález napětí třeba stavitelé. Když se jen rozhlédneme kolem a nad sebe například v gotickém kostele, můžeme žasnout. Každý kámen je ve vyváženém napětí vůči druhému a díky tomu můžeme stát bezpečně pod klenbou, která odolává již celým staletím a rozpíná se nad námi (i ve slově „rozpíná“ je cosi o napětí).

Všechno je to o odvaze a pokoře.

Láska je mnohem větší a odvážnější dobrodružství než plavba kolem světa.
Gilbert Keith Chesterton

O odvaze být pokornou protivou svému protějšku. O odvaze být obyčejným kamenem v Boží katedrále, který je ochotný snášet svůj díl napětí proto, aby vznikla nádherná stavba manželství a rodiny.

Petr Adame

Číst více →
Exemple

Dar

Pamatuji si, že když mi bylo sedm, dostala jsem od rodičů panenku. Maketa malého miminka, v oblečku i s lahvičkou. Moc se mi líbila a z radosti z toho, že ji mám, jsem si nesla ke kamarádce, že si budeme hrát.  Jaké bylo moje zklamání, když kamarádka vytáhla stejně krásnou panenku, ale čůrací. Posadila ji na nočníček, dala ji napít a panenka čůrala. Najednou se mi ta moje nezdála tak úžasná jako na začátku. Přišla jsem domů a postěžovala si rodičům. Ti po chvíli mého fňukání panenku vzali a odnesli holčičce z protějšího bytu. Zůstala jsem bez panenky. Byla to tehdy pro mě lekce.

Dostat dárek, aniž bychom si ho jakkoliv zasloužili a brblat. Nestává se nám to docela často?

Dostala jsem život. Dostala jsem tělo, ať už jakékoliv, zdravé nebo handicapované,  štíhlé nebo robustní, dostala jsem ho. Je to to nejlepší, co se mi stalo a měla bych si ho vážit. Protože jsem tady být nemusela. Jsem tady chtěně, jsem tady na zemi jako dárek. Jak sám o sobě, tak i pro druhé. Jsem dokonalá a milovaná, ať už jsem jakéhokoliv vzhledu nebo inteligence. Nikdy bych sebou neměla opovrhovat. Ale jen přemýšlet, jak to můžu využít, že tady jsem. Jak to můžu oplatit? Jak se zlepšit, překonat v rámci svých možností sám sebe …

Je fajn ráno vstát a být rád za další den, co jsem tady. A i kdyby už zítra žádný nepřišel, být vděčná za ty minulé. Pokud život beru jako dárek, nikdy bych neměla být nespokojená, ať už se mi stane cokoliv. Tím neříkám, že jsem toho sama schopná, ale líbí se mi ta myšlenka.

Stejně jako té malinké sedmileté holce mi v dospělosti nejvíc ubližuje srovnávání. Závist – ničivá, tíživá, sžírající. Jací jsou druzí? Jak se mají? Proč jsou zdravější, štíhlejší, bohatší, nadanější, oblíbenější? Proč mají větší štěstí atd, atd, než já? Kdybych dostala panenku bez nohy a žádné jiné by nebylo, byla bych za ni strašně šťastná a asi by mě vůbec nenapadlo remcat. Jak se najednou vše změní, když mám srovnání s okolím. Přitom je to pořád ta stejná panenka, darovaná z lásky, jen tak, bez zásluhy.

Přijměme to tak! Jsme milovaní, vytvoření přesně na míru, jsme darovaní tomuto světu, pro stvořitele naprosto dokonalí, zapadáme do veliké mozaiky. A je jen na nás, jak se k tomu postavíme, jak se této role chopíme. Prosím, ať jsme vždy vděční a naplněni touhou svůj dárek poslat dál.

Zuzka Š.

Číst více →
Exemple

Mám rád létání
Mk 1:35

Mám rád život. Lidi kolem mne, různé situace a také věci. Dovolím si říct, že mě život baví a umím se z něj radovat. Jednou ze situací, které se mi hodně líbí, je létání ve velkém dopravním letadle. Jsou při tom dvě chvíle, které si nesmírně užívám.

Ten moment, kdy se při odbavení na letišti zbavím těžkého zavazadla a okamžik, kdy se letadlo vznese nad mraky. Bývaly doby, kdy letištní personál nějaké to kilo navíc v kufru nijak zvlášť neřešil. Dnes ho musíte mít dobře zvážený s tolerancí maximálně jednoho kilogramu. Jinak platíte příplatek, a to nemalý. Je to vždy úleva, když se vejdu do limitu.

A pak už jen čekání, než přistaví letadlo, uklidí ho, doplní palivo a jídlo, naloží zavazadla a já se mohu konečně posadit na své místo. Následuje čekání na vzlet a vystoupání do letové hladiny. Tehdy přichází druhá chvíle nesmírné úlevy. Tam nahoře obvykle svítí sluníčko (pokud to zrovna není noční let), dole pod námi je čistá, bílá peřina mraků a žádné starosti. Vše pod tím, déšť a plískanice, zůstanou dole pod mraky.

Tyto dva momenty mi připomínají něco, co potřebuji prožít každý den ráno a večer. Myslím v přeneseném slova smyslu. V Bibli je několik zpráv o lidech, kteří žili před mnoha lety a prožívali každý den zbavení se zátěže a vystoupání nad mraky.

Jeden příklad za všechny. Evangelista Marek napsal o Ježíši: Ráno vstal Ježíš ještě před svítáním a odešel na osamělé místo, kde se mohl v klidu modlit.

Létání a s ním spojené dva momenty, které jsem popsal výše, mi připomínají ranní a večerní modlitbu. Skvělá chvíle, kdy se mohu zbavit zátěže, vylétnout nad mraky a dívat se na zem z ptačí perspektivy. Tam se všechny starosti a problémy zdají být jaksi menší a nepatrnější.

Petr Adame

Číst více →
Exemple

„Moudrost pochází ze studia hvězd, protože jsou součástí věčnosti.“ Tak věřili dávní babylonští a perští učenci. A dali světu hvězdný zvěrokruh. Před dvěma tisíci lety studovali dávná biblická proroctví a objevili zprávu: „Vyjde hvězda z Jákoba a žezlo vzejde z Izraele.“ Nu 24:17

Když pak na nebi uviděli hvězdu, koupili dary a vydali se za ní na západ přes velkou arabskou poušť. Přestože Bůh Izraele, Jahve, zakázal svému lidu uctívat hvězdy a věřit astrologům a hvězdopravcům, jediná oficiální návštěva, která zavítala k právě narozenému Králi do Betléma, byli tito mudrci od východu! A tak si rok co rok při tříkrálové sbírce připomínáme Kašpara, Melichara a Baltazara. S přibývajícími léty se příběhy zidealizují, a vzniknou z nich krásné legendy a tradice. Jenže skutečnost tehdy byla patrně dost jiná.

Matouš 2:1-3
1 Ježíš se narodil v Betlémě v Judsku za vlády krále Heroda.
V té době přijeli do Jeruzaléma učenci z východní země a vyptávali se:
2 „Kde je ten židovský král, který se právě narodil? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“
3 Tato novina velmi znepokojila krále Heroda, a nejen jeho, ale i všechny obyvatele Jeruzaléma.

Jak velmi tento příběh připomíná známou pohádku o Mařence a Jeníčkovi. V pohádkách je ukryta moudrost věků. Tatínek drvoštěp dostal za úkol od zlé macechy, aby vzal děti do lesa a vrátil se bez nich. Zůstali sami, přišla tma a s ní strach. Mařenka poslala Jeníčka na strom, on uviděl světélko v dálce, a když se za ním vydali, objevili chaloupku. Ne ledajakou, byla celá z perníku. Jenže ouha, v chaloupce bydlela zlá a ošklivá ježibaba. Pohádka nakonec dopadla dobře. V peci shořela zlá babice a ne Mařenka s Jeníčkem! V Betlémě to moc dobře nedopadlo. Ježíš s Marií a Josefem na poslední chvíli utekli do Egypta, ostatní chlapci měli smůlu. Zlý král Herodes je nechal povraždit! Co asi prožívali poutníci z dalekého východu, co prožívali rodiny povražděných neviňátek?

My si dnes koupíme letenky a stejnou vzdálenost jako tehdy oni překonáme za dvě až tři hodiny. Oni putovali na velbloudech s karavanou dva až tři měsíce pouští. Daleká cesta, plná nepohodlí. Když dorazili do Jeruzaléma, hledali budoucího krále. Proto se ptali a pátrali právě tam? Jaké ale byly reakce domácích? Znepokojení krále Herodesa a s ním celého Jeruzaléma. Asi čekali jiné místo narození. Palác v Jeruzalémě nebo dům starosty v Betlémě, ale jistě ne smradlavý chlév v jeskyni s pochybnou hygienou a nevábnou vůní. Nikdo z Jeruzaléma vzdáleného 15 kilometrů nepřijel do Betléma na návštěvu, ale podezřelí astrologové jeli tisíce km od východu! A před nimi přišli pouze pastýři, spodina společnosti!

Když se před třemi a půl lety ve Velké Británii narodil další následník trůnu  George Alexandr Luis, byl celý svět „na nohou“. Ve vybrané porodnici byli připraveni nejlepší odborníci a v budoucím domově – paláci bylo připraveno jen to nejvybranější.

Král králů a Pán celého vesmíru si zvolil pro příchod na náš svět studený a špinavý chlév v jeskyni. Je to až lidsky neuvěřitelné a nepochopitelné. My lidé se snažíme vymanit z toho, v čem žijeme a dostat se výš. Ale Bůh naopak sestoupil k nám, do naší bídy. Ježíš se narodil do naší reality, do našeho drsného světa porušeného zlem, hříchem. Přišel na svět stejně jako ty a já.

Jaké je to jeho království?
Filipským 2:6 Ač sám byl Bůh, nedomáhal se božských nároků, 7 odložil svou slávu a moc,stal se člověkem 8 a dokonce přijal úděl otroka. Poslušně šel cestou ponížení až k potupné smrti: popravili ho na kříži jako zločince.

Král Ježíš nepřišel jako politik, který přijede v nejdražším mercedesu, s ochrankou kolem sebe, prohodí pár vět s obyčejnými lidmi a ujistí je, že pro ně něco udělá a zase rychle odjede na nějaký banket. Ježíš nepřišel, aby mu lidé sloužili, ale aby on sám sloužil lidem. Stal se posledním z lidí. Chtěl tímto svým postojem povzbudit všechny ty odmítané a pohrdané. Říct, že nezáleží tolik na tom, jak jste nastartovali (to nikdo nemůžeme ovlivnit), ale co s tím uděláme? Narodil se jako nemanželské dítě svobodné matce v chlévě, jako bezdomovec.

Ef 2,17 Přišel a zvěstoval pokoj, pokoj vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí.

Přinesl neklid, abychom my získali pokoj!

Na této zemi se v historicky daném čase narodilo lidské a přece neobyčejné dítě – Boží Syn, náš Spasitel. Ten, který přichází za lidmi, přestože ho to stojí život. To je pravý význam Vánoc. Nikoliv líbivá idyla a lidové tradice.

A.Volkman – Král

Panující Herodes
Přikázal zamordovat
Všechna dítka v zemi Judské
Ještě dřív než by některé
Nevinně mohlo zvolat:
Vždyť král je nahý!
A visí na kříži!
Králů král!

Chvalme Pána Ježíše za to, že se pro nás narodil. Chvalme ho za jeho příchod na svět. On přišel, aby nás vykoupil a zachránil od věčného zahynutí.

Petr Adame

Číst více →
Exemple

Blog – letiště

Přicházím do letištní haly. Dneska mi to letí. Už za pár hodin. Jaký asi bude let? Jak dlouho potrvá? Co mě všechno čeká, až se letadlo vznese k modré obloze? A hlavně, co mě čeká, až letadlo přistane tam, kam letím? Přemýšlím a dívám se velkými prosklenými tabulemi na letištní plochu. Runway, pomalovaná různými pruhy a obrazci se rozbíhá a mizí kdesi daleko v dálce za obzorem. Ale zpět do reality. Přede mnou je spoustu formalit a vyplňování všech možných i nemožných papírů, vážení kufrů, předkládání dokladů, prostě všechno, co člověk potřebuje k tomu, aby mohl nastoupit do letadla.

Rozhlížím se kolem. Člověk by ani neřekl, že všichni ti lidé kolem někam letí. Ano, tamhle stojí fronta s kufry. Ale jinak? Lidé posedávají v barech, fastfoodech a kavárnách. S chutí jí nejrůznější menu, ať už z domací nebo světové kuchyně. Snídají, obědvají nebo večeří? Někteří krájí lžičkami nadýchané dortíky a usrkávají napěněnou kávu. Jiní korzují po dlouhých chodbách a prohlížejí si výklady obchodů nabízejících nejrůznější zboží. Dá se zde koupit snad úplně všechno. Od kartáčku na zuby až po luxusní šperky a parfémy. Část z nich neodolá, vstoupí dovnitř a vybírá dárky. Pro sebe či pro ostatní? Plno lidí se ale jen tak baví mezi sebou. Smějí se. Někteří ustaraně mluví do telefonu. Někteří jen sedí a dívají se nepřítomným pohledem. O čem asi přemýšlí? Vidím páry, které se drží za ruce a také páry, které se za ruce nevzaly hodně dlouho. Vidím rodiny s malými dětmi, které běhají a skotačí. Rodiče se je snaží alespoň trochu usměrňovat. Jsou tu také rodiny s dětmi teenagery, které by rodiče určitě také rádi usměrnili, ale už nemají jak. Jsou tu nejrůznějši skupiny lidí, zájezdy, studenti, přátelé, páry i osamocení jednotlivci.

Často se stává, že letadla neletí tak, jak je plánováno. Prostě se někde něco zpozdí, na letadle je závada, na letišti jsou zpřísněná bezpečností opatření nebo jen v nějakém státě stávkují zaměstnanci letiště. Pak se letiště může stát zastávkou na mnoho hodin či dní. Lidé zde přespávají, provádějí své hygienické rituály a snaží se zabít čas.

Celé letiště žije svým životem. Je prostorem s vlastními pravidly. Jedinečným prostorem, který spojuje na jednom mistě neuvěřitelnou skupinu lidí. Na jednom prostoru tolik lidských osudů, tolik národností, barev kůže a tvarů očí, tolik vyznání, filozofií a náboženství. Tolik snů a planů. Tolik tragédií. Tolik očekávání.

Všichni přišli, aby odletěli. Nepřišli na letiště, aby tam zůstali. Aby tam žili. Mají svůj cíl a k tomu se upínají. Zvedají hlavu, dívají se na velké digitální obrazovky a kontrolují si čas odletu. Poslouchají hlášení o odbaveních a výzvách k nástupu do letadla. Všechny aktivity na letišti spějí pouze a pouze k jednomu jedinému cíly. K odletu.

Náš svět je jedno velké letiště. Se vším, co k tomu patří. Můžete zde strávit celý život a nikdy neodletět. Můžete zde strávit život smutně, v bezcílném bloudění po dlouhých koridorech, v pozorování odletů druhých, v nekonečných debatách s ostatními, v kolotoči nakupování a utrácení. Můžete ho strávit hezky, v objetí těch které milujete, v klidu kaváren a malebných západů slunce nad letišní plochou. V obdivu na neustále se zlepšujícími technickými parametry letadel a bezpečnostní techniky. V komunikaci s mnoha zajímavými lidmi. Můžete zde strávit život se sluchátky v uších, notebooky či tablety na klíně nebo stovkami knih v ruce. Můžete cokoliv a může a nemusí to být špatné.

Ale, jste přeci na letišti! A samo letiště není cílem vaší cesty. Mojí tedy určitě ne!

Rozhlížím se kolem. Člověk by ani neřekl, že všichni ti lidé kolem někam letí.

Nechci svůj let zmešket. Nechci se zaseknout na tomto místě. Zajdu si na jídlo, rád si popovídám se sympatickými lidmi u vedlejšího stolu, koupím dětem dárky, vyřídím nezbytné formality, ale nezapomenu, že tady jsem jen dočasně.

Nezapomenu, že ten pravý život mě teprve čeká…

Luďa K.

Číst více →
Exemple

Slovo pastora – Baterka

„Chcete? Já vám posvítím.“

Dětství a mládí jsem prožíval na severu Moravy. Žili jsme ve stínu továrních komínů Vítkovických železáren v Ostravě – Mariánských Horách. Proto nám říkali „ropáci“. Když jsme dospívali, moc rádi jsme s partou kamarádů jezdili na hory do nedalekých Beskyd. Oproti černé a zakouřené Ostravě tam bylo nádherně. Čerstvý vzduch, ticho a cesty, které vedou stále spíš do kopce. A nádherné lesy.

Každý volný víkend jsme se snažili zmizet. Vzpomínám na jednu sobotu večer, kdy jsme opět jeli s partou kamarádů na naši milovanou chatičku. Počasí nebylo moc pěkné. Takové podzimní sychravé, promrholené, nepříjemné šero a brzy tma. Cesta k chatě měla, jako obvykle, trvat od konečné autobusu pouhých dvacet pět minut. Jenže, když vystoupíte a zjistíte, že nikdo nemá baterku, tak to se jde opravdu pomalu a špatně. Škobrtáte, klopýtáte o kořeny stromů a překvapuje vás na známé cestě spousta překážek. Jak to jen dělají ti slepí lidé? Nic nevidí a přece každých pět minut nepadají?

Šli jsme už docela dlouho pomalým, husím pochodem, a mysleli na zapomenutou baterku. A najednou! Za námi se objevilo světýlko. Přibližovalo se. „Kdo to může být?“ Počkali jsme. Světlo se přiblížilo a tu jsme uviděli pána, který nás došel svižně a měl baterku. „Chcete? Já vám posvítím.“ Nabídl se. Ochotně a rádi jsme souhlasili. Byla to v tu chvíli ta nejpotřebnější nabídka. Svítil nám a co nevidět jsme byli v cíli.

Tím, že jsme ve světle baterky viděli pod nohy, se cesta vůbec nezměnila. Neubylo na ní výmolů, zákrut, balvanů a kaluží. Ale my je tím posvícením najednou přesně viděli. Tak se nám šlo rychleji a lépe.

Životní cesta, po které jdeme, se také často jeví hodně temná, klikatá a nerovná. Uprostřed Bible je napsáno: „Světlem pro mé nohy je tvé Slovo“ (Žalm 119, 105). Bible jako baterka pro naši životní pouť. Cesta se vůbec nezmění, ale můžeš na ni vidět.

„Chcete? Já vám posvítím.“

Petr Adame

Číst více →
Exemple

Blog – Klukoviny

Byli jsme teprve na prvním stupni základní školy. Můj nejlepší kamarád a já. Páni kluci. Zapomenutá vesnička zasazená do jihočeské krajiny a spousta volného času.

Už ani nevím, zda to byl můj nápad nebo jeho. Prostě, jako se dává na koleje mince nebo hřebík a čeká se, až pojede vlak, … co zkusit dát něco takového na silnici? Nápad se nám to zdál být úžasný a ještě zdaleka jsme netušili, na jak dlouho nás tato kratochvíle zabaví. Ospalé tempo dopravy osmdesátých let dávalo dostatek času na přípravu. Začali jsme malými větvičkami. Udělali jsme z nich na silnici takovou cestičku; z jedné strany na druhou. Utíkali jsme se schovat do blízkého křoví a čekali na auto a po jeho projetí jsme se radovali, jak jsou klacíky přejeté, jak jsou zohýbané.

Posilněni a pobaveni dosavadním úspěšným průběhem této akce, vrhli jsme se s chutí na pokračování. A protože každé pokračování, jak dobře známe z hollywoodských filmů, se snaží trumfnout předchozí díl, začali jsme zvyšovat onu bariéru.

Ke klacíkům se dostávaly kamínky. A auta jezdila dál. Ke kamínkům se dostávali trsy trávy a lopuchové listy. A auta jezdila dál. Ke klacíkům se přidávaly klacky. Ke kamínkům kameny. A auta brzdila, opatrně přejížděla a pokračovala dál. Až jsme z pole, které jsme měli za zády a na kterém se právě sklízelo obilí, nanosili na silnici vysoké otepi slámy. Na silnici tak vznikla malá barikáda.

A víte, co je zvláštní? Nepřišlo nám to ani trochu hloupé. Nepřišlo nám, že se to vlastně autem už nedá přejet. V tom naprostém zaujetí hrou samotnou jsme posouvali hranici, až jsme ani nezpozorovali, že už jsme dávno za ní.

Ten příběh mi připomíná, jak důležité je někdy vědět a poznat, kdy je čas přestat. Lumpárny nedělají jen děti. Více jich nadělají dospělí, i když na jejich obranu by se dalo říct, že na to mají více času. Znát ty správné meze, hranice, za které už nechci jít; mít sílu říct si v určité chvíli “dost”, to je něco ohromně cenného.

My jsme tenkrát, v zapadlé vesničce ospalých osmdesátých let, kdy jsme měli jít s komunismem na věčné časy a nikdy jinak, tu pravou míru a sílu “v nejlepším přestat” nenašli. Možná právě proto nás ten pán, který musel zastavit a vztekle vyběhl z auta, honil daleko po poli…

Luďa K:-)

Číst více →
";