Dlouhé týdny příprav a cvičení malých i velkých je u konce. V sobotu 17.12. v 17:30 hod. se uskuteční vánoční koncert, na který všechny srdečně zveme. Máme radost, že je každý rok sál plný až k prasknutí a doufáme, že tentokrát to nebude jinak. Nashledanou v sobotu večer…

 

Read More →
Exemple

Blog – letiště

Přicházím do letištní haly. Dneska mi to letí. Už za pár hodin. Jaký asi bude let? Jak dlouho potrvá? Co mě všechno čeká, až se letadlo vznese k modré obloze? A hlavně, co mě čeká, až letadlo přistane tam, kam letím? Přemýšlím a dívám se velkými prosklenými tabulemi na letištní plochu. Runway, pomalovaná různými pruhy a obrazci se rozbíhá a mizí kdesi daleko v dálce za obzorem. Ale zpět do reality. Přede mnou je spoustu formalit a vyplňování všech možných i nemožných papírů, vážení kufrů, předkládání dokladů, prostě všechno, co člověk potřebuje k tomu, aby mohl nastoupit do letadla.

Rozhlížím se kolem. Člověk by ani neřekl, že všichni ti lidé kolem někam letí. Ano, tamhle stojí fronta s kufry. Ale jinak? Lidé posedávají v barech, fastfoodech a kavárnách. S chutí jí nejrůznější menu, ať už z domací nebo světové kuchyně. Snídají, obědvají nebo večeří? Někteří krájí lžičkami nadýchané dortíky a usrkávají napěněnou kávu. Jiní korzují po dlouhých chodbách a prohlížejí si výklady obchodů nabízejících nejrůznější zboží. Dá se zde koupit snad úplně všechno. Od kartáčku na zuby až po luxusní šperky a parfémy. Část z nich neodolá, vstoupí dovnitř a vybírá dárky. Pro sebe či pro ostatní? Plno lidí se ale jen tak baví mezi sebou. Smějí se. Někteří ustaraně mluví do telefonu. Někteří jen sedí a dívají se nepřítomným pohledem. O čem asi přemýšlí? Vidím páry, které se drží za ruce a také páry, které se za ruce nevzaly hodně dlouho. Vidím rodiny s malými dětmi, které běhají a skotačí. Rodiče se je snaží alespoň trochu usměrňovat. Jsou tu také rodiny s dětmi teenagery, které by rodiče určitě také rádi usměrnili, ale už nemají jak. Jsou tu nejrůznějši skupiny lidí, zájezdy, studenti, přátelé, páry i osamocení jednotlivci.

Často se stává, že letadla neletí tak, jak je plánováno. Prostě se někde něco zpozdí, na letadle je závada, na letišti jsou zpřísněná bezpečností opatření nebo jen v nějakém státě stávkují zaměstnanci letiště. Pak se letiště může stát zastávkou na mnoho hodin či dní. Lidé zde přespávají, provádějí své hygienické rituály a snaží se zabít čas.

Celé letiště žije svým životem. Je prostorem s vlastními pravidly. Jedinečným prostorem, který spojuje na jednom mistě neuvěřitelnou skupinu lidí. Na jednom prostoru tolik lidských osudů, tolik národností, barev kůže a tvarů očí, tolik vyznání, filozofií a náboženství. Tolik snů a planů. Tolik tragédií. Tolik očekávání.

Všichni přišli, aby odletěli. Nepřišli na letiště, aby tam zůstali. Aby tam žili. Mají svůj cíl a k tomu se upínají. Zvedají hlavu, dívají se na velké digitální obrazovky a kontrolují si čas odletu. Poslouchají hlášení o odbaveních a výzvách k nástupu do letadla. Všechny aktivity na letišti spějí pouze a pouze k jednomu jedinému cíly. K odletu.

Náš svět je jedno velké letiště. Se vším, co k tomu patří. Můžete zde strávit celý život a nikdy neodletět. Můžete zde strávit život smutně, v bezcílném bloudění po dlouhých koridorech, v pozorování odletů druhých, v nekonečných debatách s ostatními, v kolotoči nakupování a utrácení. Můžete ho strávit hezky, v objetí těch které milujete, v klidu kaváren a malebných západů slunce nad letišní plochou. V obdivu na neustále se zlepšujícími technickými parametry letadel a bezpečnostní techniky. V komunikaci s mnoha zajímavými lidmi. Můžete zde strávit život se sluchátky v uších, notebooky či tablety na klíně nebo stovkami knih v ruce. Můžete cokoliv a může a nemusí to být špatné.

Ale, jste přeci na letišti! A samo letiště není cílem vaší cesty. Mojí tedy určitě ne!

Rozhlížím se kolem. Člověk by ani neřekl, že všichni ti lidé kolem někam letí.

Nechci svůj let zmešket. Nechci se zaseknout na tomto místě. Zajdu si na jídlo, rád si popovídám se sympatickými lidmi u vedlejšího stolu, koupím dětem dárky, vyřídím nezbytné formality, ale nezapomenu, že tady jsem jen dočasně.

Nezapomenu, že ten pravý život mě teprve čeká…

Luďa K.

Číst více →
Exemple

Jako každý rok, tak i letos je k dispozici pozvánka na vánoční koncert v našem sboru. Ten se bude konat v sobotu 17.12. v 17:30 hod. Pokud se chcete svátečně naladit, jste srdečně zváni. Papírovou verzi si můžete vzít při návštěvě sobotní bohoslužby, elektronickou nabízíme ke stáhnutí zde. Děkujeme všem, kteří se na její tvorbě podíleli.

Pozvánka ke stažení ve formě JPG.

Pozvánka ke stažení ve formě PDF.

Číst více →
Exemple

Slovo pastora – Baterka

„Chcete? Já vám posvítím.“

Dětství a mládí jsem prožíval na severu Moravy. Žili jsme ve stínu továrních komínů Vítkovických železáren v Ostravě – Mariánských Horách. Proto nám říkali „ropáci“. Když jsme dospívali, moc rádi jsme s partou kamarádů jezdili na hory do nedalekých Beskyd. Oproti černé a zakouřené Ostravě tam bylo nádherně. Čerstvý vzduch, ticho a cesty, které vedou stále spíš do kopce. A nádherné lesy.

Každý volný víkend jsme se snažili zmizet. Vzpomínám na jednu sobotu večer, kdy jsme opět jeli s partou kamarádů na naši milovanou chatičku. Počasí nebylo moc pěkné. Takové podzimní sychravé, promrholené, nepříjemné šero a brzy tma. Cesta k chatě měla, jako obvykle, trvat od konečné autobusu pouhých dvacet pět minut. Jenže, když vystoupíte a zjistíte, že nikdo nemá baterku, tak to se jde opravdu pomalu a špatně. Škobrtáte, klopýtáte o kořeny stromů a překvapuje vás na známé cestě spousta překážek. Jak to jen dělají ti slepí lidé? Nic nevidí a přece každých pět minut nepadají?

Šli jsme už docela dlouho pomalým, husím pochodem, a mysleli na zapomenutou baterku. A najednou! Za námi se objevilo světýlko. Přibližovalo se. „Kdo to může být?“ Počkali jsme. Světlo se přiblížilo a tu jsme uviděli pána, který nás došel svižně a měl baterku. „Chcete? Já vám posvítím.“ Nabídl se. Ochotně a rádi jsme souhlasili. Byla to v tu chvíli ta nejpotřebnější nabídka. Svítil nám a co nevidět jsme byli v cíli.

Tím, že jsme ve světle baterky viděli pod nohy, se cesta vůbec nezměnila. Neubylo na ní výmolů, zákrut, balvanů a kaluží. Ale my je tím posvícením najednou přesně viděli. Tak se nám šlo rychleji a lépe.

Životní cesta, po které jdeme, se také často jeví hodně temná, klikatá a nerovná. Uprostřed Bible je napsáno: „Světlem pro mé nohy je tvé Slovo“ (Žalm 119, 105). Bible jako baterka pro naši životní pouť. Cesta se vůbec nezmění, ale můžeš na ni vidět.

„Chcete? Já vám posvítím.“

Petr Adame

Číst více →
Exemple

Cenu Michala Velíška získal padesátiletý Jan Dryák. Zastal se řidiče autobusu MHD, který vykázal z vozu tři mladíky kvůli psovi bez náhubku. Muži pak svou agresi otočili proti Dryákovi, kterého napadli klackem a kopali. Agresoři z místa nakonec utekli a Dryák skončil v nemocnici. Celý útok viděla jeho nezletilá dcera.

“Jsem z toho čím dál víc rozpačitý, ale nominace a ceny si velice vážím,” řekl oceněný muž. Připomněl, že mezi nominovanými na cenu byly i děti. “Dovolil bych si dětem doporučit vhodnou literaturu, a to jsou Rychlé šípy,” dodal.

Všichni tři finalisté byli letos z Prahy. Čtyřiadvacetiletá Kristýna Kovaříková pomohla na ulici ženě, kterou na ulici napadal její partner. Nebezpečnému recidivistovi nastříkala do obličeje pepřový sprej.

Další nominovaný sedmnáctiletý Nuriman Kaliev pomohl dívce, kterou chtěl muž na ulici okrást o mobilní telefon. Zloděj ji začal škrtit šálou. Dva kolemjdoucí mladíci se jí zastali, Kaliev prchajícího dostihl a začali se spolu prát. Díky jeho zásahu se policii podařilo pachatele zadržet.

Cena se uděluje na počest střihače televize Nova Velíška, který byl před 11 lety zabit na Karlově náměstí v Praze, když se před násilníkem zastal neznámé mladé ženy. Předávání se tradičně účastní jeho žena, letos poprvé i dcera.

Porota vybrala tři finalisty z více než stovky nominovaných, z nichž 11 bylo dětí, o vítězi rozhodli lidé v hlasování na webu.

autor: ČTK

Číst více →
Exemple

Tuto neděli ve 14:00 hod. startuje v prostorách čajovny 10. ročník Předvánoční dílny! Zváni jsou všichni, kteří si chtějí naplno užít předadventní čas, naučit se něco nového a svým dílem přispět na pomoc jihočeským dětem s Downovým syndromem.

Co vás čeká?

6. 11. Hvězdy z čajových sáčků
Irena Marušincová

20. 11. Andílci z korálků
Irena Marušincová

4. 12. Vánoční překvapení
Kajjka Hátleová

Dárečky vyrobené během odpolední jsou určené pro prodej na ADVENTNÍCH TRZÍCH v Českých Budějovicích. Výtěžek z prodeje bude předán společnosti Ovečka o.p.s. (www.ovecka.eu) pomáhající dětem s Downovým syndromem a jejich rodinám.

Bližší informace:
irena.marusincova@email.cz, tel.: 723 904 562

Číst více →
Exemple

Proužkovaní lidé

Čím déle jsem křesťanem, a již více než čtvrt století kazatelem, tím víc přemýšlím, jak se nám daří anebo spíš nedaří být společenstvím, kam mohou přijít lidé všelijak nedokonalí a bolaví a cítit se u nás jako mezi svými? Jak pomoct tomu, abychom jako církevní sbor byli „válečným lazaretem“, kde budou zranění ošetřeni a „přístavem“, kde bouře života nehrozí? Nejen s touto myšlenkou a touhou jsme se s manželkou v srpnu 2016 stěhovali do Budějic.

Anthony de Mello v povídce Proužkovaní lidé píše o kazateli, který se před kázáním zeptal dětí: „ Kdyby všichni dobří lidé byli bílí a všichni špatní černí, jaké barvy byste byli vy?“ Děti chvíli přemýšlely a pak malá Janička odpověděla: „Já bych byla proužkovaná.“

Proužkovaná, stejně jako ten kazatel a všichni dospěláci. Naše pokusy zamaskovat svou proužkovanost mohou být někdy úspěšné, vždy jsou však nepoctivé! Poctivější je jiný přístup. Jistý muž hledal dobrý kostel, do kterého by chtěl chodit. Jednoho dne vstoupil do kostela, kde věřící i kazatel četli z modlitebních knížek následující: „Neudělali jsme věci, které jsme udělat měli, a udělali jsme věci, které jsme udělat neměli.“ Muž klesl do lavice a pomyslel si: „Díky Bohu, konečně jsem našel svoje lidi.“

Když se před mnoha tisíciletími Mojžíš postavil do čela svého národa aby je vyvedl z Egypta do zaslíbeného Keenanu, přijal nesnadný úkol. Každý kdo někdy vedl nějakou partu lidí, tuší proč. Židé byli po staletí otroky, bez jakýchkoliv práv. A najednou jsou volní a musí se učit žít ve svobodě. A to v extrémních podmínkách Sinajské pouště. Hospodin jim slíbil: „Budete mi … pronárodem svatým.“ (Ex 19:6a) Zvláštní titul. Svatý pronárod, což se dá volně přeložit jako svatá chátra. Jinak řečeno, lůza, která je svatá. Bohem vyvolený lid, Izrael, je pouhý „pronárod“, a jen milostí Boží se stává společenstvím svatých, nikoli vlastními kvalitami.

Církev, která pokračuje v poslání národa Izraele, Bůh ustavil, aby byla nadějí pro všechny nedokonalé a všelijak poškozené zlem.

Proto Hospodin stvořil zebry, abychom na to nikdy nezapomněli.

Petr A.

Číst více →
Exemple

Blog – Klukoviny

Byli jsme teprve na prvním stupni základní školy. Můj nejlepší kamarád a já. Páni kluci. Zapomenutá vesnička zasazená do jihočeské krajiny a spousta volného času.

Už ani nevím, zda to byl můj nápad nebo jeho. Prostě, jako se dává na koleje mince nebo hřebík a čeká se, až pojede vlak, … co zkusit dát něco takového na silnici? Nápad se nám to zdál být úžasný a ještě zdaleka jsme netušili, na jak dlouho nás tato kratochvíle zabaví. Ospalé tempo dopravy osmdesátých let dávalo dostatek času na přípravu. Začali jsme malými větvičkami. Udělali jsme z nich na silnici takovou cestičku; z jedné strany na druhou. Utíkali jsme se schovat do blízkého křoví a čekali na auto a po jeho projetí jsme se radovali, jak jsou klacíky přejeté, jak jsou zohýbané.

Posilněni a pobaveni dosavadním úspěšným průběhem této akce, vrhli jsme se s chutí na pokračování. A protože každé pokračování, jak dobře známe z hollywoodských filmů, se snaží trumfnout předchozí díl, začali jsme zvyšovat onu bariéru.

Ke klacíkům se dostávaly kamínky. A auta jezdila dál. Ke kamínkům se dostávali trsy trávy a lopuchové listy. A auta jezdila dál. Ke klacíkům se přidávaly klacky. Ke kamínkům kameny. A auta brzdila, opatrně přejížděla a pokračovala dál. Až jsme z pole, které jsme měli za zády a na kterém se právě sklízelo obilí, nanosili na silnici vysoké otepi slámy. Na silnici tak vznikla malá barikáda.

A víte, co je zvláštní? Nepřišlo nám to ani trochu hloupé. Nepřišlo nám, že se to vlastně autem už nedá přejet. V tom naprostém zaujetí hrou samotnou jsme posouvali hranici, až jsme ani nezpozorovali, že už jsme dávno za ní.

Ten příběh mi připomíná, jak důležité je někdy vědět a poznat, kdy je čas přestat. Lumpárny nedělají jen děti. Více jich nadělají dospělí, i když na jejich obranu by se dalo říct, že na to mají více času. Znát ty správné meze, hranice, za které už nechci jít; mít sílu říct si v určité chvíli “dost”, to je něco ohromně cenného.

My jsme tenkrát, v zapadlé vesničce ospalých osmdesátých let, kdy jsme měli jít s komunismem na věčné časy a nikdy jinak, tu pravou míru a sílu “v nejlepším přestat” nenašli. Možná právě proto nás ten pán, který musel zastavit a vztekle vyběhl z auta, honil daleko po poli…

Luďa K:-)

Číst více →
Exemple

Minulý týden jsme měli možnost opět po třech letech vidět a slyšet kazatele – evangelistu Kornelia Novaka. Kromě přednášek pro středoškoláky a rozdávání knih v centru města, měl Kornelius v našem sboru 4 tlumočené přednášky na téma:

Důkaz Boží existence
Jaký je smysl života
Jak může být Bůh spravedlivý?
Být v šoku z Boží dobroty

Pokud jste nemohli přednášky slyšet, můžete si je zde poslechnout.

Číst více →